U některých bývalých komunistů lidská dimenze překryla jejich stranickost, říká Milan Kňažko

Herec a politik Milan Kňažko se narodil 28. srpna 1945 ve slovenské obci Horné Plachtince. V politice se pohybuje od 90. let jako spoluzakladatel hnutí VPN a strany HZDS, za kterou působil jako ministr zahraničních věcí Slovenska a místopředseda slovenské vlády, posléze politik odštěpeneckých stran ADS, DEÚS a DÚ, od roku 1998 SDK (později SDKÚ) a ministr kultury Slovenska. V současnosti je ředitelem celoplošné slovenské televize JOJ.

„Dnes, když ho poslouchám, se s ním nedostávám do názorového a ani politckého konfliktu. Že má extrémně levicový postoj, s tím souhlasím, ale nemyslím, že je komunistou a že by prosazoval vládu jedné strany. Myslím, že je to velmi dobrý, lidský člověk, s nímž nemám žádný problém,“ dodává.

Politika je přesvědčení. Vždy jsem ji tak chápal a neměla by ležet na regálech v obchodě jako zboží. Neměla by se kupovat.Milan Kňažko

Jako jediný

„Nebojoval jsem o žádná ocenění. Neudělal jsem pro to nic kromě své práce,“ vzpomíná na získání čestného titulu Zasloužilý umělec z rukou tehdejšího ministra kultury Miroslava Válka. V roce 1989, ještě v době komunistického režimu ho ale Milan Kňažko vrátil. „Nemyslel jsem si o tom nic. Bylo to ocenění, o kterém jsme si mysleli, že bylo, je a bude stejně jako komunismus. Ale potom se můj pohár trpělivosti s režimem naplnil a byla to má osobní revolta, můj způsob vzdoru proti nim. Vrátil jsem to ocenění jako jediný,“ uvádí.

Politický comeback

„Je třeba vidět rozdíl mezi parlamentními a prezidentskými volbami. Z politiky jsem definitivně odešel v roce 2002. Návrat na kandidaturu prezidenta měl svobodný charakter. Neníto funkce stranická, je politická a volená lidmi, závislá jen na voličích. Návrat do politiky to sice byl, ale do jiného druhu. Tím, že jsem vyhrál Bratislavu, být primátorem byla povinná jízda. Byla to šance vyhovět těm, co mě dlouhodobě přesvědčovali ke kandidatuře,“ vysvětluje svůj návrat na politickou scénu Kňažko.

Musí tam být zábava

„Patřím mezi herce, kteří mají pocit provinění, když jsou na scéně a divák se pět minut nezasměje. Je to moje chyba, někde něco není v pořádku, myslím si. Divadlo je o tom. Musí tam být i zábava,“ říká o svém vztahu k herecké profesi.