Josef Pekař – jasnozřivý skeptik

9. duben 2015

„Starý mládenec, na nohou bagančata, vlály mu tkaničky od podvlíkaček – ale jiskřil vtipem,“ napsal historik Josef Polišenský o jednom z největších českých historiků Josefu Pekařovi. Muži, který nabídl národu jiný pohled na husitství, baroko i smysl českých dějin.

Jak temné bylo asi „temno“?

Selský syn z Malého Rohozce u Turnova, narozený 12. dubna 1870, studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a byl nejvýznamnějším žákem legendárního Jaroslava Golla.

Na stejné fakultě potom Pekař dlouhá léta přednášel, mezi jeho studenty patřili pro změnu například Karel VI. Schwarzenberg (otec bývalého senátora a ministra zahraničí Karla Schwarzenberga) nebo Anna Masaryková, vnučka Tomáše Garrigua Masaryka.

V letech 1931 a 1932 zastával Josef Pekař i úřad rektora Univerzity Karlovy.

Pekařův vědecký zájem patřil zejména husitství a pobělohorské epoše. Ze svých zkoumání vyvodil na tehdejší dobu skandální závěry: husitství, považované za nejslavnější období českých dějin, viděl jako víceméně zpátečnické středověké hnutí, které způsobilo v zemi rozklad a anarchii.

Odmítal Palackého a Masarykovu myšlenku, že Tábor byl předobrazem demokratické společnosti. Dobu jiráskovského „temna“ naopak za zdaleka temnou nepovažoval.

Co je smyslem našich dějin

Do křížku se Pekař s Masarykem dostal i dlouholetou polemikou o smyslu českých dějin. Pekař kritizoval Masarykovu historickou metodu a odmítl myšlenku, že by smyslem českých dějin byla náboženská myšlenka humanity.

Historik Martin Kučera k tomu před časem uvedl:

Logo

„Nešlo o spor v pravém slova smyslu, kdy se kříží dva názory a vzájemně si vyvracejí nebo potvrzují stanoviska. Šlo o dva monology jdoucí paralelně vedle sebe, z nichž každý tvrdil něco jiného. Masaryk uznával pojetí historie, jaké se konstituovalo v 18. století.

Pekařův přístup byl odlišný. Vnímal historii od minulosti do současnosti v určitých rovinách, mnohoúrovňově. Duch dějin to je složitost, nejednoznačnost, duch relativního. My to jen rámujeme nějakými zkusnými interpretacemi.“

Asi nejlépe to napsal Pekař v Národních listech v srpnu 1925:

„Naše doba ukládá nám problémy mnohem vážnější a nezbytnější než stálé rozčilování o spory minulosti. Píše se nyní mnoho o smyslu našich dějin. Kdybych měl se o to pokusit, abych také sám přispěl nějakým agitačně výchovným výkladem našich dějin k polepšení Čechů přítomnosti, řekl bych asi:

,Smysl‘ českých dějin je, že Čechové, kdykoli se dopracovali vysoké úrovně svobody a samostatnosti, podvrátili sami obojí vzápětí nedostatkem rozumné umírněnosti – a to jak v oboru života politického, tak duchovního.“

Pekařova jasnozřivá skepse

Spory s Masarykem nebyly jen o metodu historické práce. Pekař politicky stál na straně obhájců realistické politiky a bojoval proti překrucování dějin česko-německých vztahů. Obával se rozpadu Rakouska-Uherska a věřil státoprávnímu programu. Masarykova politická stanoviska za války odmítal.

„Zatímco Masaryk usiloval o rozpad rakousko-uherské monarchie a založení českého státu, Pekař uvažoval o možnosti zachování podunajského soustátí v jiné podobě,“ řekl v roce 1997 Josef Hanzal z Masarykovy společnosti:

„Vznik Československa Pekař opatrně uvítal, když za jeho hlavní problém označil postavení národnostních menšin, zejména silné menšiny německé, a vzájemné soužití Čechů a Slováků. V obou případech se jeho skepse ukázala jako jasnozřivá.“

V nové republice patřil Pekař ke konzervativcům, jak o tom svědčí jeho odpor proti pozemkové reformě, daný jistým přeceněním role šlechty v československé společnosti.

I když se od počátku stavěl také proti nacionalistickému podceňování národnostních menšin, zůstal přesvědčeným vlastencem a všechny velké události hodnotil z hlediska svého národa.

Proto se také snažil zbavit české vlastenectví náboženských sporů, jež národu v minulosti podle jeho názoru tolik uškodily.

Jak se dívat na vlastní minulost

Pekařovým nejdiskutovanějším dílem se stala čtyřdílná kniha Žižka a jeho doba (1927–1933). Žižku vnímal jako válečníka a náboženského fanatika, upíral husitství nadnárodní význam a představil je jako hnutí ryze středověké, pro současnost těžko pochopitelné a v důsledcích spíše škodlivé.

Ojedinělým příspěvkem k lokálním dějinám byla Kniha o Kosti, v níž Pekař přiblížil život na šlechtickém panství v průběhu a po skončení třicetileté války a podal na základě pramenů hospodářské povahy důkladný rozbor a výklad právních, společenských i hospodářských poměrů na vesnici v té době.

Kniha je i sondou do politických, sociálních a kulturních dějin českých zemí v 17. a 18. století a dočkala se řady vydání.

Logo

„Najít detail a na něm dokázat zákonitosti doby je mnohdy důležitější než přečíst velmi tlustou knihu,“ komentoval Pekař svůj přístup k psaní Knihy o Kosti.

Josef Pekař rozbíjel národní mýty a bojoval proti překrucování historických faktů a reálií. Hlásal, že historik má pochopit dobu z ní samé, poznat a procítit jejího ducha.

Dějinné události se snažil vykládat důsledně v dobovém kontextu a jako svědomitý historik zdůrazňoval nesourodost představ různých epoch. „Tehdejší události musíme vždy posuzovat očima tehdejších lidí,“ říkal.

Pekař místo Masaryka?

Po Masarykově abdikaci v roce 1935 bylo Pekařovo jméno zmiňováno v souvislosti s úvahami o protikandidátovi Edvarda Beneše na post československého prezidenta; Pekař to ale odmítl.

„Za prvé se pro tuto funkci necítil predestinován,“ uvažuje historik Martin Kučera, „za druhé nechtěl jít do souboje s Benešem o Masarykovo nástupnictví. Navíc byl konzervativní demokrat a návrh na jeho kandidaturu vznesla krajní, fašizující pravice. To nebylo pro Pekaře přijatelné. Neměl by také zapadnout fakt, že po jeho rektorském období se jeho zdravotní stav rapidně zhoršil.“

Ve 30. letech nabádal Pekař ke vstřícnějšímu přístupu k českým Němcům a prosazoval umírněný, od nacionalismu oproštěný a rovnoprávný vztah s největší domácí „menšinou“.

Kvůli jeho snaze o přátelské soužití s Němci v Československu bylo jeho jméno často nacisty i mnohými Čechy zneužíváno.

Právě to (a také zmíněná kritika husitství) způsobilo, že za totality byly jeho knihy důsledně odstraněny ze všech veřejných knihoven a o Pekařovi se nepsalo.

Jakousi oficiální „likvidací“ Josefa Pekaře byla knížka Jana Pachty Pekař a pekařovština v českém dějepisectví, vydaná v Brně v roce 1950.

Zapomnělo se například i na to, že Pekař od roku 1893 napsal řadu hesel do Ottova slovníku naučného, mimo jiné i heslo František Palacký, které později v mírně upravené verzi vydal jako samostatnou knihu.

Byl také dlouholetým starostou Historického klubu a redaktorem a vydavatelem Českého časopisu historického.

Jeden z největších českých historiků Josef Pekař zemřel 23. ledna 1937.

Jeho životu věnuje Český rozhlas Plus další pořad z cyklu Portréty, ve kterém se nad dílem Josefa Pekaře zamyslí historička Doubravka Olšáková.

Poslechněte si ho kdykoli nahoře v článku nebo v iRadiu.

autor: David Hertl
Spustit audio