Dwight Eisenhower – z West Pointu na Filipíny
Dlouho nic nenasvědčovalo tomu, že Dwight Eisenhower, potomek evropských přistěhovalců německého původu, kteří se usídlili ve městě Abilene v Kansasu, jednou zasáhne klíčovým způsobem do válečného dění a výrazným způsobem dopomůže vítězství spojenců nad nacismem ve 2. světové válce.
Výchova byla tvrdá
„Tatínek nebyl žádný pacifista,“ prozradil s humorem na jedné tiskové konferenci v 50. letech tehdy už prezident USA Dwight Eisenhower.
Asi tím myslel, že ho doma řezali. Při počtu sedmi synů nebylo divu, a navíc otec David Jacob i matka Ida Elizabeth se hlásili k mennonitům – náboženskému společenství, či chcete-li sektě, vyznávající přísnou křesťanskou víru, ve které ale pacifismus měl své pevné místo.
Výchova to byla každopádně tvrdá a Ike, jak mu už od dětství doma říkali, si mimo jiné z domova odnesl celoživotní zvyk vstávat ráno v pět hodin a zatopit v kamnech. Stejně tak byl zvyklý pracovat dlouho do noci.
Sedm hodin spánku je víc než dost, říkával, máme-li citovat nedávno vydanou Eisenhowerovu monografii z pera známého britského historika Paula Johnsona.
Armáda ve stavu pacifismu
Se svým předchůdcem Harrym Trumanem měl Eisenhower jedno společné – neprivilegovaný původ.
Jejich otcové neměli při podnikání kdovíjak šťastnou ruku. Poté, co David Eisenhower kvůli neúspěchu v podnikání přišel prakticky o celé jmění, živil se prací v abilenské mlékárně.
Stejně jako Truman i mladý Eisenhower tíhl k armádě – chtěl se zapojit už do bojů 1. světové války, to se mu ale nepodařilo.
Dostal se ovšem na prestižní vojenskou školu ve West Pointu, a přestože tam ještě jako student nijak markantně nevynikal, stála toto zkušenost na začátku jeho pozoruhodné vojenské kariéry.
Ta mu na jednu stranu umožnila slušné živobytí a život v relativním závětří armádního ghetta, stranou krizového přelomu 20. a 30. let, zároveň ho na řadu let „zaparkovala“ ve vojenské hierarchii v hodnosti pouhého majora.
Čekal trpělivě na příležitost a pečlivě si hleděl svých úkolů. I z takové funkce, jako bylo členství v komisi pro americké válečné památníky v Evropě (díky tomuto angažmá strávili manželé Eisenhowerovi ve druhé půlce 20. let dva roky v Paříži), dokázal vytěžit maximum a čím dál víc se projevoval jako skvělý a pečlivý stratég, vojenský logistik, důstojník mimořádně vládnoucí „slovem i písmem“, a především vybavený intuicí pro výzvy budoucnosti.
Schopnost vidět dopředu
Je to paradox – s koncem 1. světové války Spojené státy rychle demobilizovaly a úloha i úroveň armády znatelně ochabla.
Eisenhower to už jako kadet na West Pointu sledoval s nelibostí. S nadřízenými se například už tehdy dohadoval o tom, že tank bude brzy klíčovou zbraní, ne jakousi technickou krabicí na dodávky proviantu podporující pěchotu zezadu.
V době všeobecné hospodářské krize se navíc začal systematicky zabývat spojením armády a národního hospodářství.
Byl jedním z prvních amerických vyšších důstojníků, kteří byli schopni koncepčně uvažovat o tom, co by znamenala nutnost bránit se při napadení Ameriky, respektive jak by v takové situaci americké hospodářství mohlo a mělo armádu podpořit.
Jasnozřivě tedy předjímal – ve svých zatím čistě teoretických studiích a plánech – situaci, která nastala po roce 1939.
Navíc dovedl skvěle jednat s lidmi, domluvit se prakticky s každým a potlačit vlastní ambice. Aniž by ztrácel ze zřetele své priority, dokázal vyslechnout cizí názory a spravedlivě je posoudit.
Přitom neměl nouzi na spolupracovníky a nadřízené, s nimiž bylo těžké vyjít. Jedním z nich byl generál Douglas Mac Arthur, už tehdy vyhlášená primadona amerického důstojnictva.
Soumrak na Filipínách
„Zájem o válku se zvýšil tím, že v Manilských klubech propukaly mezi členy cizích konzulátů hádky a pěstní potyčky,“ napsal později Eisenhower ve své slavné knize Crusade in Europe.
V září 1939 pobýval Eisenhower už skoro čtyři roky na Filipínách jako Mac Arthurův „pobočník“ – tam měl na starosti vybudování a výcvik samostatných filipínských vojenských jednotek.
Pro Eisenhowera to prakticky znamenalo krýt svému šéfovi záda a více méně za něj všechno odpracovat. Tato pozice ho neuspokojovala, tím spíš, že s obavami sledoval vývoj ve světě a především rostoucí agresivitu vznikající osy Berlín – Řím – Tokio.
Eisenhower bytostně cítil – a to jsme u dalšího jeho osobnostního rysu – že se schyluje k osudovému konfliktu mezi demokracií a barbarstvím.
Že boj s Hitlerem nemá být předmětem sázek uzavíraných v důstojnickém kasinu, ale že jde o svrchovaně vážnou věc a zkoušku mravnosti a civilizovanosti západní civilizace, Spojené státy nevyjímaje.
O nacismu a o možnosti USA zůstat v „bezpečí“ izolacionismu neměl žádné iluze. Od německého útoku na Polsko se snažil co nejdříve Filipíny opustit a vrátit se do Washingtonu.
Do té doby vcelku nenápadný a mnohými podceňovaný Eisenhower byl nakonec jedním z mála amerických důstojníků, kdo připadal v úvahu pro rychlé vybudování strategie válečných operací proti Německu a Japonsku.
Když si ho v prosinci 1941, po japonském útoku na Pearl Harbour, zavolal náčelník amerického generálního štábu George Marshall, začala nejdůležitější etapa Eisenhowerova života. Na svůj úkol byl připraven – z „výkonného úředníka“ se stal vojevůdce.
K osudům Dwighta Eisenhowera se vrátíme ještě v dalších dvou pořadech z cyklu Portréty. První díl si můžete kdykoli poslechnout nahoře v článku nebo v iRadiu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
