Dwight Eisenhower: Místo klení se raději usmívej

Druhý díl Portrétů věnovaný jedné z nejvýznamnějších osobností novodobé americké historie, vojenství i politiky bude cele věnován událostem, od kterých letos uplynulo už 70 let nebo 71 let, podle toho, zda jako ústřední bod vnímáme začátek bojů v Normandii nebo konec druhé světové války.

Bylo už popsáno mnoho papíru i internetových stránek o operaci Overlord, této největší vojenské vyloďovací akci v dějinách. Dodnes se tají dech při pomyšlení, co všechno bylo v rámci příprav nutné udělat, aby invaze neztroskotala hned v počátku.

Počínaje zpravodajskými hrami plnými falešných signálů i jednotek až po tajný ropovod PLUTO z ostrova Wight na francouzské pobřeží, díky kterému spojenecké jednotky mohly postupovat bez obav z nedostatku pohonných hmot.

Podtitul tohoto pořadu v sobě skrývá jednu z Eisenhowerových zásad, kterými se snažil řídit, ať byly podmínky jakkoliv složité. Jako vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě se musel vypořádat - laicky řečeno - i s psychologickou stránkou věci.

Šlo o to skloubit do jednoho funkčního celku neuvěřitelně složitý tým sestávající z vojáků a politiků, včetně těch nejvyšších, kteří měli často zcela různé povahy a odlišné názory na postup bojů v Evropě. Podstatné také bylo, že Eisenhower, a určitě to nebyla jen stylizace ze slavných pamětí Crusade in Europe (Invaze do Evropy - 1948), věděl, že nesmí ztratit kontakt s mužstvem.

Jeho cesty po útvarech byly časté a nesmírně užitečné, na rozdíl od ruských maršálů si vždy myslel, že armáda je nejlépe efektivní a funkční právě tehdy, když obyčejní vojáci věří svým představeným, mají k nim respekt, ale přitom se před nimi nemusejí třást hrůzou.

Příznačná je v tomto směru Eisenhowerova reakce na známé extempore generála George Pattona, který ve vojenské nemocnici v Palermu zfackoval psychicky zdeptaného vojína. Eisenhower Pattonovi nařídil, aby se omluvil, vyžádal si slib, že to bylo naposled, ale zároveň Pattona ponechal ve funkci, protože dobře věděl, že druhého takového nemá.

Logo|foto:Český rozhlas

Je ovšem třeba přiznat, že z hlediska politické prozíravosti měli vůči Eisenhowerově postupu do nitra Evropy mnozí výhrady: už během roku 1944 se například Winston Churchill velmi zasazoval o obsazení Balkánu a postup na severozápad, což by bývalo mohlo ovlivnit budoucí vliv Sovětského svazu ve střední a východní Evropě.

Eisenhower se ovšem nejenom rozhodl neúčastnit se „závodu o Berlín“, naopak kladl důraz na obsazení Dánska, a výslovně také dodržel dohodnutou demarkační linii a nedovolil Pattonovým jednotkám dorazit do Prahy. Z hlediska vojenských ztrát Američanů mu tato řešení připadala nejlepší a politickými hledisky, pokud neměl jasný rozkaz, se řídit příliš nehodlal.

Když pak válka konečně skončila, smrtelně unavený Eisenhower zřejmě ani na okamžik nepomýšlel na misi, ke které ho vyzval úřadující americký prezident Harry Truman, totiž aby ho jednou v Bílém domě vystřídal. Paradoxně k tomu nakonec došlo, ovšem nikoli v barvách demokratů, jak si zřejmě Truman myslel, ale republikánské strany a teprve v roce 1953.

Možná i tato skutečnost způsobila, že oba velcí američtí prezidenti si nakonec vzájemně předali úřad velmi chladně. Ale to už je téma na třetí pokračování Portrétů, tentokrát o Eisenhowerově prezidentských letech 1953 -1961. Dočkáte se ho v nejbližší době.