„Architekt studené války“ George Kennan – politická výchova pana X
Těm, kdo trochu znají dějiny studené války, nebude jméno amerického diplomata, poradce a analytika George Fostera Kennana nijak neznámé. Tento muž bývá někdy právem označován za „architekta studené války“.
Ač to zní nadneseně a Kennan nikdy nebyl v čistě politické funkci, jeho znalost ruského a sovětského systému myšlení a vlády byla po 2. světové válce natolik ojedinělá a zásadní, že právě on se stal jedním z inspirátorů takzvané politiky zadržování komunismu a koneckonců i Marshallova plánu.
Což je postoj právě v dnešních dobách mimořádně inspirativní a vůči Rusku ostatně prosazovaný.
Muž, který byl u všeho
Georgi Kennanovi věnujeme v Portrétech dva pořady, už jen život dlouhý 100 a 1 rok (narozen v Milwaukee 16. února 1904, zemřel v Princeton 17. března 2005) nás k tomu opravňuje.
Nehledě k tomu, že Kennan byl u mnoha důležitých událostí a politických zvratů dvacátého století.
Posuďte sami: počátkem 30. let navštívil pobaltské země, v letech 1933 až 1937 pobýval v Moskvě jako tlumočník, velvyslancův asistent a tajemník diplomatické mise.
V roce 1938 byl v Praze svědkem kolapsu první republiky tváří v tvář mnichovské dohodě.
Později pobýval na velvyslanectví USA v Berlíně, kde zůstal až do vstupu Spojených států do války po japonském útoku na Pearl Harbour, a byl tak i svědkem i účastníkem následného konce americké diplomatické mise v Berlíně.
Kennan se stal poté – patrně z donucení – hlavním organizátorem odjezdu amerických diplomatů, novinářů a jejich rodin z Německa do Ameriky, což mu působilo i nemalé organizační trable.
Skvěle o tom vypráví kniha amerického novináře Andrew Nagorského Hiterland, před několika lety vyšla i u nás.
Dlouhý telegram pana X
Přitom tato berlínská etapa Kennanova života není dnes zdaleka tak známá jako jeho poválečné angažmá – opět v Moskvě, kam se v roce 1944 vrátil jako poradce amerického velvyslance a na sklonku Stalinova života v roce 1952 se nakrátko velvyslancem sám stal.
V letech 1946 až 1947 napsal Kennan dva zřejmě nejdůležitější texty svého života – jednak to byl tzv. Dlouhý telegram z Moskvy, ve skutečnosti depeše poslaná 22. února 1946 z Moskvy do Washingtonu.
Kennan v ní reálně popisuje a rozebírá vnitřní i zahraniční politiku Sovětského svazu a vyvozuje z ní potřebu razantního přitvrzení postoje demokratického světa, tedy Ameriky především, vůči čím dál nevyzpytatelnějšímu bývalému spojenci.
Podobný účinek měl Kennanův článek v časopise Foreign Affairs, zveřejněný pod pseudonymem „X“ v červenci 1947 a nazvaný The Sources of Soviet Conduct (což by se dalo přeložit jako Zdroje sovětského jednání).
Tyto dva texty nebyly úplně první svého druhu, podobné zprávy prosakovaly do Washingtonu i dřív, ale tyto dva se trefily do měnící se atmosféry doby, kdy rooseveltovskou naivitu, způsobenou mimo jiné infiltrací sovětských agentů v Americe, poměrně rychle střídal trumanovský realismus.
Rodinná fascinace
Bylo skutečně náhodou, že právě Kenann disponoval ve vztahu k Rusku schopností tak jasného vidění? Ve schopnosti porozumět ruské mentalitě měl málo konkurentů, a bylo to asi i díky rodinné historii.
Byli jsme dost překvapeni, když jsme při přípravě tohoto vydání Portrétů narazili na fakt, že George Kennan měl prastrýce téhož jména, dokonce téhož data narození, pouze o 59 let staršího.
George Kennan, ročník 1845, byl původním povoláním telegrafistou a do carského Ruska se poprvé dostal v 60. letech 19. století v souvislosti s plánovaným projektem telegrafní sítě vedené ze Spojených států přes Aljašku a Sibiř až do Moskvy, kde měla být propojena s evropskou telegrafní sítí.
Z projektu nakonec sešlo pro nedostatek financí na ruské straně, ostatně Aljašku později car prodal Spojeným státům, ale Kennana už Rusko, obrazně řečeno, nepustilo.
Několikrát se do Ruska říše vrátil a jeho původně vstřícný pohled na carovo impérium se začal zvolna, ale nezadržitelně měnit. Stal se jedním z mála dobových odborníků na Rusko, jeho politický systém a jeho mentalitu.
Napsal několik cestopisů, které vyšly na přelomu století i v češtině (některé pod jménem Jiří Kennan), ale především přinesl svědectví z ruských žalářů, ve kterých už i tehdy seděli opozičníci, ať už přímí carovi odpůrci nebo jinak „politicky nespolehliví“.
Kennanovy rozbory vyšetřovacích metod carské policie a místy velmi sarkastické postřehy na adresu „péče“ ruského státu o své občany – od kolébky až do hrobu – jsou dodnes strhujícím čtením svou pronikavostí a nadčasovostí i svou literární kvalitou.
Jinými slovy – těžko se dá předpokládat, že by George Kennan mladší nebyl tak trochu inspirován svým prastrýcem a jeho zájmem o Rusko, zvlášť když se počátkem 30. let rozhodoval, zda se po ukončení studií mezinárodních vztahů v Princetonu vydat na dráhu kariérního diplomata.
Prý se mu moc nechtělo. Ale byl to údajně jeho dávný učitel z diplomatické školy William Dawson, kdo mu poradil, aby se, pokud to chce někam dotáhnout, zaměřil na některý z tehdy exotických jazyků – například čínštinu, japonštinu nebo ruštinu.
Volba byla zřejmě nabíledni. Pokud měl George zamlada možnost si prolistovat prastrýcovy knihy z Ruska, a nebo s ním mluvit o této zemi (a to nejspíš měl, Kennan starší zemřel v roce 1924), pak ho musela začít lákat.
Portréty věnované Georgi Kennenovi – cestovateli a novináři – a jeho synovci Georgi Fosteru Kennanovi si kdykoli poslechněte nahoře v článku nebo v iRadiu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
