Bohumír Janát – neprávem opomíjený myslitel

Byla to součást hry, kterou dohasínající Husákův a Jakešův režim hrál s mezinárodním míněním. V Praze byl na návštěvě francouzský prezident François Mitterrand a vedení KSČ usoudilo, že nemá cenu poslat zásahovou jednotku s pendreky a vodními děly na pokojné demonstrující. Na Škroupově náměstí se tehdy sešly dva až tři tisíce lidí.

Stanislav Devátý po dlouhé hladovce v květnu 1989. S Přemyslem Fialkou před Thomayerovou nemocnicí|foto:Archiv Stanislava Devátého

Měli možnost vyslechnout řadu projevů, mezi kterými tak trochu vyčnívala řeč Bohumíra Janáta. Byl toho roku společně se Stanislavem Devátým a Miloše Hájkem mluvčím Charty 77.

Janát, křesťansky ukotvený filozof a dnes už poněkud zapomenutá osobnost, mimo jiné řekl: „Ti, kdo v naší zemi budou bojovat za lidská práva a usilovat o lepší a pravdivější svět, nebudou již nikdy sami, neboť ve svém dějinném zázemí mohou cítit mnoho velkých a mocných postav naší a světové historie a budou snad nalézat stále více spojenců i v řadách svých současníků. Budiž mi dovoleno vyjádřit naději, že jejich boj, jak ukáže blízká budoucnost, nebude marný.“ Byla to slova vpravdě prorocká.

Z akademie věd do kotelny

Bohumír Janát (1949–1998) byl tehdy topičem v kotelně v bývalém Dětském domě v Praze na Národní třídě. Studia filosofie a psychologie na Univerzitě Karlově zahájil roku 1968, kde je dokončil s vyznamenáním, a to v tuhém normalizačním roce 1973.

Miloš Hájek v roce 1968. Spolu se Stanislavem Devátým a Bohumírem Janátem byl mluvčím Charty 77 v roce 1988|foto:Post Bellum

Po promoci měl v aule Karolina pronést za studenty děkovný projev. Odmítl připravený slib věrnosti komunistické straně – a místo něj krátce mluvil o nutnosti zachovat věrnost ideálům pravdy, svobody a humanismu.

Asi nepřekvapí, že práci pak našel jako stavební dělník a později vrátný. Až v roce 1975 získal místo v Psychologickém ústavu Akademie věd. Bylo to ale jen nakrátko, po podpisu Charty 77 počátkem roku 1977 mohl opět pracovat jen v dělnických profesích, naposledy jako topič.

Čtěte také

Charta 77: Stanovisko k vídeňskému dokumentu

Ve volném čase překládal texty pro potřeby Charty 77 a psal pro samizdat a exilové časopisy (Kvart, Kritický sborník, Teologické texty, Rozmluvy, Listy).

„Člověk může jednat z ryzí mravní či lidské povinnosti i v situaci, kdy on sám i jeho okolní svět vypadají zoufale – a nikdo mne nepřesvědčí, že v srdci toho, kdo se rozhodl zlomit kopí pro dobrou, i když zdánlivě neprosaditelnou, věc, pracuje naděje,“ přemýšlel Janát o Chartě 77. „Myslím, že ve věci obhajoby lidských práv má naděje, kterou ztělesnila Charta 77, své hluboce reálné, pozemsky stabilní zakotvení.“

Co největší prostor pro svobodný život

Rok 1988, kdy byl Janát jedním z mluvčích Charty 77, nebyl ale jen rokem první oficiálně povolené demonstrace. Charta vydala řadu zajímavých dokumentů a prohlášení – namátkou Výzva k solidaritě s Rumunskem (leden), Podpora petiční akce za náboženské svobody (únor), Výzva k veřejnosti pěti států zúčastněných na invazi v srpnu 1968 (březen), K úmrtí Pavla Wonky (květen) nebo K dvacátému výročí Srpna 1968 (červenec).

Čtěte také

Bývalí komunisté a Charta 77? Byli jsme rádi, že konečně dělají něco dobrého, vzpomíná farář Rejchrt

V srpnu 1988 napsal Janát otevřený dopis tehdejšímu americkému prezidentovi Ronaldu Reaganovi a vyjádřil v něm poděkování českého národa za projevenou solidaritu ke dvacátému výročí sovětské okupace. V prosinci se potom konala už zmíněna demonstrace na Škroupově náměstí.

Janát tam ale nemluvil jen o očekávaných politických změnách: „Je velký kus pravdy v myšlence, kterou formuloval Thomas Jefferson, že totiž nejlepší je vláda, která vládne co nejméně, což tedy znamená, že podstatným úkole státu a vlády je zajišťovat a chránit co největší prostor pro svobodný, důstojný a tvořivý život občanů,“ řekl Janát.

Charta 77 vydala v roce 1988 například prohlášení K úmrtí Pavla Wonky (na snímku)|foto:Archiv Jiřího Wonky

Charta jako cesta

V dubnu 1990 se Janát mohl vrátit k práci filosofa. Veřejně přednášel a publikoval a na stránkách časopisu Listy se stal také kritikem polistopadového vývoje.

Vadilo mu, že řada předních signatářů Charty 77 přijala politické funkce a nesmířil se ani s tím, že v roce 1992 padlo rozhodnutí ukončit činnost Charty 77.

Poslání Charty 77 chápal v nadčasovém významu a Chartu přirovnal k „cestě, jejíž výsledek asi splývá s horizontem naděje“. Zemřel po krátké zhoubné nemoci 29. listopadu 1998 v Praze.

Celý pořad najdete v audiozáznamu.