Emanuel Frynta – spisovatel, který se nepodbízel

Svoboda od samého začátku

Česká literatura 2. poloviny 20. století, to nejsou jen režimem vyzdvihovaní autoři angažovaných děl na straně jedné – a zakázaní nebo exiloví spisovatelé na straně druhé. Někde uprostřed mezi těmito dvěma krajnostmi je pomyslná šedá zóna.

Není příliš velká, podle aktuální politické situace se dokonce někdy zužuje tak, že není skoro vidět, ale přesto existuje.

V ní jsou všichni ti, kteří psát mohou, státem ovládaná nakladatelství jim občas něco vydají, většinou ale ne. Přežívání autorů ze šedé zóny bylo složité a uživit rodinu často velmi nesnadné.

Platilo to i v případě spisovatele, překladatele a esejisty Emanuela Frynty – člověka, který se nepodbízel ani režimu, ale ani jeho odpůrcům. Ostatně, svobodná volba stála v podstatě už i na počátku jeho spisovatelské dráhy.

Rodák (1923) ze Slap u Prahy vystudoval gymnázium, a ačkoli patřil k nejtalentovanějším studentům rusistiky na pražské filozofii, po únoru 1948 ze školy na protest proti vylučování svých nekomunistických kolegů odešel. Od toho okamžiku se živil výhradně jako překladatel na volné noze.

Kafka a Hašek

Čechovovy povídky vyšly poprvé ve Fryntově překladu roku 1950, coby autor vstupuje do literatury (pomineme-li četné drobnější práce pro Akord, Kytici, Světovou literaturu, Mladou frontu, Lidovou demokracii a mnohá další periodika v letech 1945 až 1948) poměrně netypickým způsobem.

Pražské nakladatelství knížek na export Artia vydává roku 1960 německojazyčnou publikaci Franz Kafka lebt in Prag (později vyjde i v angličtině).

Svět sice v té době Kafku znal, nicméně knížka měla v zahraničí mimořádný úspěch a za Fryntou začali jezdit literární vědci ze světa, aby je provedl po Kafkově Praze.

Frynta tedy „objevil“ Kafku o tři roky dříve, než se k tomu s požehnáním komunistické strany odhodlala památná kafkovská konference v Liblicích v roce 1963.

Na tuto konferenci nicméně Frynta pozván nebyl a pro domácího čtenáře byl oním hlavním „kafkologem“ například Eduard Goldstücker.

A podobné to bylo i Jaroslavem Haškem, o němž (opět pro Artii) napsal Emanuel Frynta knížku Hašek, the Creator of Schweik. Vyšla roku 1965 anglicky a německy v době, kdy oficiálním „haškologem“ byl v našich poměrech Radko Pytlík. Český čtenář tak opět neměl šanci objevit skvělou Fryntovu literárně vědní práci.

Člověk, který se nikam nedral

Nebýt roztomilé knížky veršů Nová knížka pro děti o chvástavém štěněti (1964), znali bychom Fryntu jen jako brilantního překladatele.

Systematicky se zabýval už zmíněným Čechovem a dalšími ruskými nebo sovětskými autory, tlumočil ale i díla z němčiny, angličtiny, francouzštiny, španělštiny a za spolupráce jazykových odborníků i z makedonštiny.

Řadu překladů doprovodil zasvěcenými komentáři, předmluvami či doslovy. Jako jeden z prvních do české literatury uvedl Christiana Morgensterna.

Frynta také společně se Zdeňkem Kováčem napsali na počátku 60. let scénáře k filmům Dvojí proces a Golem.

S Ivanem Vyskočilem na přelomu 60. a 70. let připravili pro vysílání Československého rozhlasu cyklus hodinových pořadů Jen tak, do nichž si zvali zajímavé hosty. Sám Frynta napsal pro rozhlas sérii mimořádně skvělých přednášek Zastřená tvář poezie, které mohly tiskem vyjít až roku 1993.

Sebe i svoji rodinu živil, doslova jak se dalo. Ve svých deníkových záznamech o tom zanechal vzpomínku Jan Zábrana:

„Umřel jako žebrák, celá léta už nemohl pořádně pracovat, prodlužený u každého, na koho se podíval, zesláblý, že ho jeho manželka Ada musela nosit v náručí, nakonec vážil pětačtyřicet kilo… Žili v takové bídě… Vzpomínám si, že už někdy v roce 1966 nemohl kamsi jít, protože neměl co na sebe… Ale nikdy nechtěl do žádného zaměstnání, nechtěl dělat žádné kšefty… Když mu člověk dal nebo poslal peníze, vrátil mu je uraženě zpátky… A byl to člověk, ke kterému běhával ráno v šest hodin Hrubín, když v noci něco napsal, aby byl Frynta první, kdo si to přečte, kdo mu o tom něco řekne… Publikoval málo a nenápadně, nikdy se nedral nikam…“

Odvrácená strana normalizace

Emanuel Frynta zemřel na rakovinu v říjnu 1975, bylo mu 52 let. Až roku 1988 vycházejí jeho Písničky bez muziky, sbírka nonsensových básní, připravovaná k vydání už roku 1969, ale na poslední chvíli zakázaná.

Na další Fryntovy práce si čtenáři museli počkat až po roce 1990, kdy začaly postupně vycházet.

Opravdu vážným zájemcům o Fryntovo dílo je určena rozsáhlá publikace Eseje z roku 2013. Bezmála 800stránkový soubor statí a reflexí Emanuela Frynty vyšel v roce jeho nedožitých devadesátin a je vlastně důkazem, že totalitní režim může svobodomyslného spisovatele zahnat do kouta a znemožnit mu publikování, jen těžko mu ale zakáže tvořit.

O nějakém životním štěstí se ale moc mluvit nedá. V případě Frynty navíc z jeho tvorby známe jen torzo; sám autor nedlouho před smrtí velkou část nepublikovaných prací spálil z pocitu totální marnosti.

Jeho příběh je odvrácenou stranou Husákových „plných hrnců“. V době chvilkového ekonomického oživení, masové výstavby bytů, v době budování mnoha klíčových staveb (metro v Praze, dálnice napříč republikou), které se později stanou výkladní skříní normalizace, umírá v ústraní a zapomnění spisovatel, kterému stejný normalizační režim ničil život od samého začátku až do tragického konce.

Pohnutý život i skvělá literární díla Emanuela Frynty představuje posluchačům pořadu Portréty literární historik Eduard Burget. Poslechněte si ho kdykoli nahoře v článku nebo v audioarchivu.