Portréty14. července  2016  

Felix Holzmann: Dneska jsem nebyl dobrej!

Felix Holzmann - Foto:  archiv

Felix HolzmannFoto:  archiv

Znovu od štace ke štaci a vybrušovat k dokonalosti to, co už mám. Do nových věcí se pouštět jen opatrně. Nad některými výstupy sedět a přepisovat je celé měsíce, jiné vychrlit za týden. Být milován televizním národem a přesto si od Kavčích hor ponechat odstup. I těmito rozpory se dá charakterizovat život Felixe Holzmanna, komika, který dokázal nadchnout intelektuály i takzvaného obyčejného člověka.

S těmi slavnými Holzmannovými scénkami je to tak: ty, které svého času natočila Československá televize a dnes je jich plný internet, tvoří vlastně finální verzi tvaru, který uzrával dlouho. A do televize pustil Holzmann údajně vždy jen to, co už by na estrádách „nezabralo“, protože to hrál příliš dlouho. 

Začátky v severních Čechách 

Umění Felixe Holzmanna zrálo a košatělo postupně. Začínal jako lokální komik v severních Čechách a brzy přišel na to, že k sobě potřebuje parťáka: nahrávače. Padli si do oka s Františkem Budínem, „v civilu“ účetním u Státních drah, který ve volném čase objížděl estrády jako kouzelník a, řekněme, „animátor“. 

To se psala ještě 50. léta a Holzmannův styl teprve krystalizoval – nakonec se více méně ustálil na kostýmu, který šlo snadno dát do tašky: tralaláček na hlavě, nesmyslně velké brýle, montérky, pruhované třičko. A pochopitelně svérázný hlasový projev s protáhlými koncovkami a hlavně – neuvěřitelně dlouhé vedení. 

Společný jmenovatel: nemožnost dorozumění s blbem 

Jeho jevištní partneři, nejčastěji František Budín, ale i Viktor Maurer, Jan Borovička, Lubomír Lipský, Miloslav Šimek nebo Iva Janžurová, byli pak postaveni před nelehký úkol, totiž skrz umírněný herecký projev spolu s Holzmannem stvořit několikaminutové scénky, jejichž společným jmenovatelem byla nemožnost dorozumění s blbem. Což, jak jistě každý uzná, je nadčasové téma. 

Felix Holzmann a jeho jevištní partner František Budín - Foto:  www.semanovice.cz

Felix Holzmann a jeho jevištní partner František BudínFoto:  www.semanovice.cz

Věta z nadpisu tohoto článku údajně zaznívala často, Felix Holzmann sám se sebou nejspíš nebyl často spokojený. Nasvědčovalo by tomu i to, že si všechny své scénky psal sám a nikdy nepřijal nabídku interpretovat text někoho jiného, ať už šlo o filmy nebo divadlo, pokud ovšem pomineme ochotnická léta v Litoměřicích 50. let. Držel se zkrátka svého kopyta.  

Otázku, proč je jeho humor dodnes tak univerzální a účinný, je přitom poměrně lehké zodpovědět – není ukotvený v čase, natož aby se jednalo o dobovou satiru, a přitom se týká každého z nás. Všední životní trable – nevěra, nedorozumění, skleróza, nemoci, rodinné anamnézy, vzpomínky na ty, kteří už nás opustili, to všechno je v podobě vlastní zkušenosti uloženo v každém posluchači a divákovi Holzmannových scének. 

A Holzmann tuhle matérii ovládne a obrátí naruby často doslovným chápáním věcí a výroků partnera, čímž u něj způsobuje hrané zoufalství a u publika záchvaty smíchu. S tím se ještě pojí neuvěřitelná propracovanost Holzmannova jazyka včetně zlidovělých jmen jako Jouda, Šlajšek, Esenc a tak dále. Je ještě potřeba dodat, že mnohé televizní verze jeho výstupů jsou zkrácené o nejdadaističtější pasáže, v úplnosti vyšlé na deskách a CD.  

Litoměřice - výstava Felix Holzmann - Foto: Lucie Valášková

Litoměřice - výstava Felix HolzmannFoto: Lucie Valášková

Doma i v německém prostředí 

Málo se možná ví, že Felix Holzmann trávil od poloviny 80. let čím dál víc času v sousední NDR a po pádu komunismu se se svou druhou ženou, zpěvačkou Bärbel Greif, plavil po celém světě na zaoceánských lodích, kde spolu bavili hosty na dovolené. Holzmann jako teplický rodák uměl velmi dobře německy, a proto se v německém prostředí mohl cítit poměrně doma. 

Nad jeho údajně napůl německým původem a snad i nucenou službou v uniformě vojáka Wehrmachtu za druhé světové války přišel před několika lety televizní cyklus Historie.cs. Přiznávám, že po této linii jsme nakonec nepátrali – byl by to zcela jiný příběh a navíc, na Holzmannově díle by to nic nezměnilo.  

Za svým způsobem podstatnější považuji vzpomínku Holzmannovy dcery Ireny Pettrichové: její otec v záplavě dopisů obzlášť jeden opatroval a dlouho se k němu vracel: byl to dopis od paní, které jeho scénky zachránily život. Vážně pomýšlela na sebevraždu a poté, co si pustila Holzmanna, od toho úmyslu upustila. Nevím, jaké větší pocty se vlastně může komikovi dostat. 

Pořad: Portréty  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: čtvrtek 20:05  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Radiofórum

Twitter

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace