František Voborský a jeho „Chaloupky pod horami“
V pořadu Portréty vám přineseme zase jeden neuvěřitelný český osud. Pokud se člověk zabývá historií mnichovských dní roku 1938 a tím, co následovalo, narazí i na svědectví o lidové tvořivosti, která se rozběhla naplno a která na tragickou situaci osiřelé druhé republiky reagovala.
Nešlo jen o vysoké umění. Kromě slavné Halasovy básně Zpěv úzkosti ve sbírce Torzo naděje („Francie sladká hrdý Albion – a my jsme je milovali“) se v obecném povědomí uhnízdila i sladkobolná píseň, lidový valčík, který se hrál po hospodách a možná i tanečních zábavách či kdovíkde jinde a který při vší sentimentalitě dokonale vystihoval šok, kterému byl nic netušící průměrný prvorepublikový občan najednou vystaven. Cože? Jak se to mohlo stát? Jak nám to mohli udělat? Copak to všechno ujišťování, že máme v Evropě přátele, bylo nanic a nestálo za fajfku tabáku? Chaloupky pod horami, co se stalo s vámi?
Ztráta pohraničí byla jistě krutá z hlediska postižených lidí i z hlediska státu, který se ocitl v obrovských hospodářských a logistických problémech, ale asi by dnes málokoho napadlo ventilovat společenskou a politickou frustraci v lidové písni, která v hašlerovském duchu vzpomíná na ztracené pohraničí trochu jak na ztracené mládí. I to vysvětluje, proč nové nahrávky Chaloupek pod horami vznikaly ještě v dobách po roce 1989 už pro úplně jiné publikum, v záchvatu vydávání folklorních velkoedic nově vzniklých soukromých vydavatelství.
Autorem svérázného protestsongu své doby byl František Voborský, muž mnoha talentů, ale žádného na omračující úrovni. Jako velmi slušný řemeslník byl tento rodák z malé vesnice Hroby (na Táborsku) schopen se uživit zároveň jako malíř, karikaturista, spisovatel knížek pro děti, autor komiksů a v neposlední řadě jako písničkář a textař. Až do roku 1938 nic nenasvědčovalo tomu, že Voborský se jednou dostane do osudových problémů, které natrvalo zamávají jeho osobní integritou.
Věc se dá ilustrovat na nahrávkách zmíněné písně Chaloupky pod horami. Jestliže Voborský tento svůj nejpopulárnější kus napsal zřejmě krátce po Mnichovu, na počátku roku 1939 po něm sáhly i gramofonové firmy. Vydání písně muselo být sázkou na jistotu, jak pro vydavatelství, tak pro autora, a vznikly dokonce nahrávky dvou konkurenčních vydavatelství Esta a Ultraphon, v různých úpravách a – shodně a také preventivně – ve dvou textových verzích. Jedna z nich byla vpravdě nevinná a veškeré zmínky o ztraceném pohraničí byly neškodně a cudně vynechány. V tomto duchu: Chaloupky pod horami, slunko svítí nad vámi, kolem vás potůček zpívá o štěstí, jež zrádný bývá. Zavoní stromy květem, s důvěrou jdeme světem… atd.
Voborskému ale takovéto retuše moc nepomohly a radost z tantiém se brzy změnila v noční můru: Nacisté po svém příchodu si ve své patologické mstivosti Voborského našli a po zřejmě brutálním nátlaku – můžeme-li aspoň částečně věřit poválečné Voborského výpovědi – mu dali na vybranou: Buď koncentrák nebo totální služba novému režimu.
Voborský jako obstojný karikaturista – a například i autor oblíbené prvorepublikové komiksové postavy venkovského děvčete jménem Pepina Rejholcová – se měl napříště zabývat už výhradně Benešem, Stalinem, později Rooseveltem a ostatními spojenci a vším, co s nimi souviselo, a především nasadit brutálně antisemitskou notu. Voborský se zlomil a začal sloužit.
Nemá smysl dnes přepisovat obludné texty, kterými byly Voborského „karikatury“ v kolaborantském českém tisku doprovázeny, ostatně aspoň v tomto bodě se neušpinil, slovní doprovod většinou obstarali kovaní nacisté, dokonce údajně včetně šéfa protektorátního úseku pro tisk Wolfganga Wolframa von Wolmar (to jméno samo vyzývá trochu ke karikatuře…).
Voborský se každopádně okamžitě dostal do jednoho klubu s autory protektorátních rozhlasových skečů, jako byli Josef Opluštil nebo Josef Rejthar, ostatně i Voborský se byl nucen na skečích okrajově podílet. Horší bylo udání, které Voborský napsal na gestapo v roce 1942 na jistého obchodníka koloniálním zbožím, rovněž prý podlehl i v tomto případě nátlaku gestapa a jeho konfidentů.
Voborský se údajně na druhou stranu snažil – zvláště po Wolmarově odchodu z Protektorátu, kdy najednou nátlak na jeho karikatury poklesl, jaksi „obstarat“ i opačnou stranu barikády, a pomalu směřoval k tomu, že se jeho karikatury, tentokrát nacistů, objevily i během pražského povstání.
Buď jak buď, Voborský dostal po válce před lidovým soudem 25 let vězení, a to mohl mluvit o štěstí, protože mu reálně hrozil trest smrti. To ale ještě stále není konec příběhu autora Chaloupek: Do jisté míry se snažil vyhovět i komunistickému režimu, a přestože autor sám se stal osobností zcela deklasovanou, až do konce života se živil karikaturami, ale i volnou malířskou tvorbou.
Vpravdě český příběh se vší houževnatostí i kontroverzností. Chaloupky pod horami se možná nahrávají a vysílají dodnes, aniž by asi bylo zřejmo, kdo je napsal a v jakém kontextu. Dějinné zvraty a tragédie se někdy odehrávají v rytmu valčíku, což je neoprávněně staví do role frašky, kterou ale ve své době nebyly.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
