Friedrich Paulus: Nejsem východní ani západní, jsem německý
„Vyřiďte matkám a manželkám, že zajatcům se daří dobře,“ odrážel v únoru 1946 bývalý nacistický polní maršál Friedrich Paulus dotěrného rakouského novináře, který se ptal na osud vojáků, kteří s Paulusem padli na přelomu ledna a února 1943 do sovětského zajetí. Paulus lhal.
O osudu svých vojáků věděl Paulus málo. Nebo snad ani raději vědět nechtěl. Příběh tohoto nacistického vojevůdce je pro historiky dodnes zajímavý.
Narodil se v úřednické rodině v září 1890. Toužil po kariéře u námořnictva, nakonec ale musel kvůli neurozenému původu vzít zavděk pěchotou.
Tři roky před vypuknutím první světové války se stal důstojníkem a roku 1912 se mu díky sňatku s rumunskou aristokratkou, podařilo dostat do „lepší společnosti“. Po německé porážce v první světové válce se udržel v armádě a pomalu postupoval po služebním žebříčku. Jako mnozí další nepatřil mezi fanatické nacisty. Hitlerův nástup k moci ale přivítal a následné zbrojení mu pomohlo v rychlém postupu.
„Určitě nebyl nacista, spíše národní konzervativec,“ napsal o Paulusovi jeho životopisec Torsten Diedrich. „Pochopitelně mu nemohlo uniknout, že wehrmacht začíná s národně socialistickým státem splývat, neboť proces slučování měl na armádu velký vliv. Jako voják se však považoval za nepolitickou osobu: vykonával svou profesi, ale ozbrojené síly jsou nástrojem politiky, která procesy posuzuje lépe, a proto za ně nese odpovědnost.“
Umřít se Paulusovi nechtělo
V roce 1939 už byl Paulus generálem, podílel se na formování tankových jednotek wehrmachtu a účastnil se plánování operace Barbarossa, tedy přepadení Sovětského svazu.
K aktivnímu velení se tento generál „od psacího stolu“ dostal až poté, co se Hitlerův útok na Stalinovu říši na přelomu let 1941 až 1942 zasekl. Paulusovi bylo svěřeno velení nejsilnější 6. armády, kterou v létě 1942 přivedl ke Stalingradu.
Boj o město ale jím vedení vojáci nedokázali dovést do vítězného konce a v listopadu 1942 se sami ocitli v obklíčení, ze kterého pro většinu z nich nebylo úniku.
Hitler odmítl Paulusovy návrhy na ústup a trval na udržení pozic. Ještě 30. ledna 1943 povýšil Pauluse do hodnosti polního maršála, protože Němec v takovém postavení se do té doby nevzdal. Historikové tento Hitlerův krok interpretují jako pokyn Paulusovi, aby spáchal sebevraždu; novopečený polní maršál ale o den později podepsal kapitulaci.
Zkazil Hitlerovi polévku
„Zpráva o zkáze 6. armády pod vedením Friedricha Pauluse zasáhla říši jako blesk z čistého nebe,“ píše v knize Zajatci německý spisovatel Guido Knopp, který se dlouhodobě věnuje historii nacionálního socialismu v Německu.
Čtěte také
„V předcházejících týdnech nacistická propaganda naplno připravovala veřejnost na blížící se konec 6. armády. Na poradě 23. ledna 1943 se Hitler, Goebbels a Göring shodli, že porážku promění v hrdinské drama, které by německý lid povzbudilo. Celá věc se měla podávat tak, že vojáci 6. armády se v boji do posledního muže obětovali a že jejich hrdinství se stalo příkladem na cestě k vítězství.“
Podle Knoppa přijal Hitler hlášení o kapitulaci 6. armády ve svém hlavním stavu v lesích Východního Pruska ve chvíli, kdy seděl u jídla: „Mlčky strnule zíral do svého talíře s polévkou. Následujícího dne na poradě se špičkami wehrmachtu ale zuřil. Stále se znovu vracel k Paulusovi, který byl v jeho očích příliš zbabělý, než aby korunoval stalingradský hrdinský epos vlastní smrtí.“
Silné Německo? Tehdy ne
Zbytek války strávil v sovětském zajetí, od léta 1944 (po neúspěšném atentátu) začal Hitlera kritizovat. Na žádost Rusů sepsal analýzu operace Barbarossa, úvahy o vztahu představitelů wehrmachtu k Hitlerovi, personální plány vrchního velitelství wehrmachtu z let 1939 až 1942 další materiály. Dne 11. února 1946 pak Paulus předstoupil před Norimberský tribunál jako svědek obžaloby a popsal plánování útoku na Sovětský svaz.
Čtěte také
Zdůraznil, že válka proti Sovětům byla zločineckým přepadením; objasnil svůj podíl na přípravách operace Barbarossa a vysvětlil, že Němci chtěli do útoku zapojit i Rumunsko, Maďarsko a Finsko. Válku charakterizoval jako dobyvačné tažení za účelem kolonizace ruských oblastí. Přes veškerou vstřícnost ke svým věznitelům mohl Paulus z Ruska odejít až po Stalinově smrti – na podzim 1953 se směl vrátit do Německa, byť východního, kde vyučoval na policejní škole.
Východoněmecká Státní bezpečnost, která ho sledovala a odposlouchávala, zaznamenala jeho výrok: „Nejsem ani východní, ani západní, jsem německý.“ Paulusovým ideálem bylo silné a jednotné Německo, což bylo v Evropě v letech studené války zcela nemožné. Zemřel v únoru 1957 v Drážďanech. Z jeho vojáků se po letech v sovětských lágrech vrátil do Německa jen každý dvacátý.
Celý pořad najdete v audiozáznamu.
Související
-
Josef Baxa: Norimberský proces vyslal světu zprávu, že na pozemskou spravedlnost není nikdy pozdě
Před 75 lety začal soud s vrcholnými nacistickými představiteli. Zodpovídali se z válečných zločinů a ze zločinů proti lidskosti. Stal se norimberský proces mementem?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
