Golda Meirová: Železná lady Blízkého Východu

Golda Meirová se osvědčila v letech, kdy bylo zapotřebí tvrdé práce. V době, kdy pokladna nevyhlášeného státu Izrael potřebovala sedm milionů dolarů, vyjela do USA a během nedlouhého turné sehnala těch milionů padesát. Coby první velvyslankyně izraelského státu přišla na misi do Moskvy, aby zakrátko byla donucena na Stalinův příkaz odejít – odmítla totiž zařadit Izrael mezi moskevské satelity. I jako ministryně práce (1949 – 1956) se osvědčila, když v ještě bojových podmínkách prosazovala velké projekty dopravní a bytové infrastruktury a podporovala politiku neomezené imigrace do Izraele.

Jenže už v dalším křesle (ministryně zahraničí v letech 1956 až 1966), v době stabilizace poměrů, se ukazovalo, že není ženou do „klidných dob“. Diplomacie, kde často jen zdvižené obočí je signálem důraznějším, než tisíce slov, jí byla vzdálená. Její příkré jednání trápilo vzdělané zaměstnance ministerstva a působilo problémy i diplomatům. Když si čerstvě ustavený velvyslanec Izraele v Jugoslávii Avigdor Dagan (Viktor Fischl) přišel v roce 1966 před odjezdem do nového působiště za ministryní pro radu, jak jednat s Titem, řekla mu jen: „Hrdě a tvrdě.“ Samozřejmě to nefungovalo – ale to už Goldu příliš nezajímalo.

Počátkem roku 1966 sice její práce ve funkcí ministryně zahraničí skončila a ona se mohla pustit do léčby rakoviny, která ji trápila od počátku šedesátých let – ale doma nevydržela. Do veřejného života se vrátila jako generální tajemnice strany Ma'arach. Proto nepřekvapí, že když 26. února 1969 zemřel na srdeční příhodu tehdejší premiér Levi Eškol, při hledání nástupce padla volba na Goldu. Až tak nečekané to nebylo – autorka Goldina životopisu Elinor Burkettová je přesvědčena, že Golda snila, že se stane premiérkou, již od doby, kdy Ben Gurion poprvé odstoupil v roce 1953.

Už v červenci 1968 začal izraelský tisk spekulovat, že Golda nahradí Eškola – a ve svých posledních dnech měl Eškol v jidiš zamumlat cosi o „sani, která sedí a čeká, až zemřu.“ Golda předstírala, že nemá ambice, ale její blízcí to věděli lépe: „Nemohla se dočkat,“ prohlásil dlouholetý člen Knessetu David Ha-Cohen. „Bylo jasné, že odkopne každého, kdo by stál v cestě.“

Do premiérského úřadu nastoupila 17. března 1969, v následujících volbách v říjnu 1969 své postavení ještě upevnila. Dlouhodobě se snažila prosadit své představy o míru na Blízkém Východě – v roce 1970 byla v USA u Richarda Nixona, v roce 1973 v Římě u papeže Pavla VI., v roce 1973 hostila v Izraeli západoněmeckého kancléře Willyho Brandta. Některé své postoje ale změnit nedokázala. V červnu 1969 poskytla rozhovor britskému listu The Sunday Times, v němž zpochybnila historickou existenci palestinského národa: „Nic takového jako palestinský národ neexistovalo. Nestalo se to, že by existoval palestinský národ v Palestině, který by se považoval za palestinský národ a my přišli, vyhnali je a zabrali jejich stát. Oni neexistovali.“

Logo|foto:Český rozhlas

Takových prohlášení bylo víc a nepřekvapí proto, že se jí vracela v podobě třeba tak hrůzného činu, jakým byl v září 1972 únos jedenácti izraelských sportovců z olympijské vesnice v Mnichově osmi teroristy z prokomunistického křídla palestinského odboje z organizace Černé září. Všichni sportovci byli zabiti nebo zemřeli při neúspěšném pokusu německé policie o jejich vysvobození.

Klíčovou událostí jejího premiérského funkčního období byla válka, která vypukla 6. října 1973 ve 14 hodin odpoledne – právě na ten připadl v Izraeli jeden z nejvýznamnějších židovských svátků jom-kipur (den smíření, připomíná se více než dvacet čtyři hodin trvajícím půstem a intenzivními modlitbami, platí přísný zákaz jakékoli práce, jízdy automobilem, nevysílá televize ani rozhlas). Izrael byl přepaden současně Egyptem a Sýrií a vojáci obou agresorů postupovali rychle do izraelského vnitrozemí. Tak rychle, že podle některých informací zvažovala Golda Meirová s ministrem obrany Moše Dajanem v noci z 8. na 9. říjen 1973 nasazení jaderných zbraní.

Mimořádný vliv na výsledek války měly nakonec americké dodávky vojenské techniky v hodnotě 825 milionů dolarů, které byly do Izraele dopravovány nepřetržitým leteckým mostem od 8. října do poloviny listopadu 1973 (celkem 22 tisíc tun výzbroje včetně tanků, bomb, granátů, helikoptér…). Evropské země odmítly poskytnout Izraeli jakoukoli pomoc a zablokovaly i svá letiště pro mezipřistání amerických letadel; výjimkou bylo Portugalsko, které umožnilo amerických dopravním letounům načerpat palivo na Azorských ostrovech.

Koncem října 1973 vojenské operace na obou frontách postupně skončily; vítězství mělo ale pro Izrael velmi trpkou příchuť. Více než 2600 mladých Izraelců během necelých tří týdnů padlo, což v přepočtu na počet obyvatel bylo třikrát víc, než USA ztratily během deseti let bojů ve Vietnamu. Ačkoli po odražení agrese byli izraelští vojáci po vlastním útoku dvacet šest kilometrů od Damašku a šedesát pět kilometrů od Káhiry, mýtus o izraelském „supermanovi“ byl zničen.

Po příčinách toho, proč byl Izrael zaskočen egyptským a syrským útokem, pátrala zvláštní vyšetřovací komise, ustavená přímo Goldou. Přestože ona sama byla komisí zbavena nařčení z nerozhodnosti v prvních dnech války, pod tlakem „ulice“ nakonec 11. dubna 1974 rezignovala. Po rezignaci se jí ještě (jako ministerské předsedkyni v demisi) povedlo dojednat dohody o stažení sil s Egyptem a Sýrií a 3. června 1974 ji ve funkci ministerského předsedy nahradil Jicchak Rabin. O čtyři dny později rezignovala na poslanecký mandát a odešla z politiky. Když v roce 1977 přijel na historickou návštěvu Izraele egyptský prezident Anwar Sadat s nabídkou míru, jedním z těch, kdo ho vítali, byla i Golda Meirová. Pronesla prý tehdy: „Kde jste tak dlouho byl?“

Golda Meirová zemřela 8. prosince 1978 na následky rakoviny ve věku 80 let, pohřbena je na národním hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalémě.

Logo|foto:Český rozhlas

Pořad věnovaný izraelské premiérce Goldě Meirové vysíláme v cyklu Portréty ve čtvrtek 27. března ve 20:10 hodin. Hostem bude historik a publicista Jan Adamec.