Ján Čarnogurský: Mít tak vlastní hvězdičku

Ján Čarnogurský, výrazná postava polistopadové politiky Slovenska - Foto:  Dan Materna / MAFRA, Fotobanka Profimedia

Ján Čarnogurský, výrazná postava polistopadové politiky SlovenskaFoto:  Dan Materna / MAFRA, Fotobanka Profimedia

Výrazná postava polistopadové politiky Slovenska – a nejednoznačně přijímaná osobnost v Čechách a na Moravě. Ján Čarnogurský hovořil o samostatném Slovensku daleko dřív, než další slovenští politici. Vše si ale představoval jinak.

Srážka s Mečiarem 

Ján Čarnogurský (1944) se narodil v hluboce katolicky věřící rodině poslance Tisova Slovenského štátu; jméno Čarnogurského otce nebylo ale spojováno s žádnými dobovými profašistickými nebo antižidovskými postoji.  

Vystudovaný právník Ján Čarnogurský byl prý z advokacie vyhozen v roce 1980 za obhajobu jedné moravské disidentky před okresním soudem ve Znojmě. Právní rady poskytoval i později v disentu. Záhy po pádu komunistického režimu patřil k hrstce slovenských disidentů, kteří zakládali Křesťanskodemokratické hnutí (KDH). Sám Čarnogurský byl jeho dlouholetým předsedou.  

Ve volbách v červnu 1990 nezískalo KDH takovou podporu, jakou očekávalo. Čarnogurský se stal poslancem Slovenské národní rady a v prosinci 1990 prvním místopředsedou slovenské vlády Vladimíra Mečiara. Po roztržce a vytvoření nové vlády v dubnu 1991 se stal jejím předsedou a zůstal jím až do Mečiarova vítězství ve volbách v červnu 1992. 

Čarnogurského „stoličky a hviezdičky“ 

O slovenské samostatnosti hovořil Čarnogurský otevřeně jako jeden z prvních vysokých slovenských politiků. V říjnu 1990 pro noviny Slovenský denník řekl: 

„Když posloucháme z mnoha stran, že republiku čeká v Evropském společenství jen jedna židle, potom odpověď KDH zní, že chceme pro republiku dvě židle a na evropské vlajce dvě hvězdičky tak, aby Slovensko mělo pro sebe vlastní židli a vlastní hvězdičku. Nebude lehké dosáhnout takového postavení. Žádný stát nebude podporovat samostatné postavení Slovenska v Evropském společenství. Ale musíme si uvědomit, že když promeškáme tuto příležitost, možná na dlouhá staletí ztratí Slovensko šanci samostatně účinkovat na evropské scéně.“  

Ján Čarnogurský a Václav Havel - Foto:  ČTK, Libor Hajský

Právě „slovenskými stoličkami a hviezdičkami“ se Čarnogurský stal známou osobností v tehdejší politické debatě. 

Samostatnost ústavní cestou 

Na rozdíl například od Vladimíra Mečiara, který do poslední chvíle taktizoval, hovořil o zachování společného státu a hledal různé formy česko-slovenského soustátí (konfederace, unie), Čarnogurský hovořil otevřeně o samostatném Slovensku – ovšem dojít k němu chtěl postupně a jako právník ústavní cestou.  

Do slovenské vlády se Ján Čarnogurský vrátil v říjnu 1998 jako ministr spravedlnosti v první vládě Mikuláše Dzurindy - Foto:  ČTK, Jana Mišauerová

Do slovenské vlády se Ján Čarnogurský vrátil v říjnu 1998 jako ministr spravedlnosti v první vládě Mikuláše DzurindyFoto:  ČTK, Jana Mišauerová

„Za konečný cíl považujeme samostatné členství Slovenska v celoevropských integračních uskupeních a v mezinárodních organizacích s mezinárodně právní subjektivitou Slovenska,“ řekl Čarnogurský v projevu na sněmu KDH v listopadu 1991 a dodal: „Toho chceme dosáhnout demokratickými prostředky, na základě přesvědčení a vyjádření většiny obyvatel Slovenska, že takový cíl schvalují. Chceme ho dosáhnout právními prostředky, dodržováním a zároveň změnou ústavy, a metodami, které nenarazí na odpor v jiných státech a mezinárodních uskupeních.“ 

Kontroverzní osobnost 

Z pozice slovenského premiéra vyjednával Čarnogurský na jaře 1992 znění takzvané Milovské smlouvy, pomyslné státní smlouvy mezi Slovenskou republikou a Českou republikou. Pro Čarnogurského bylo zásadním neúspěchem, že slovenská strana jím vyjednaný návrh smlouvy odmítla jako „zradu na slovenském národě“, protože neobsahoval princip svrchovanosti Slovenska. 

Ve volbách v červnu 1992 uspělo Mečiarovo Hnutí za demokratické Slovensko s daleko ostřejší nacionální rétorikou. Čarnogurský skončil v opozici a vysloužil si na Slovensku pověst „veřejného nepřítele“ poté, co v polovině července 1992 hlasoval proti slovenské Deklaraci svrchovanosti. Čarnogurský varoval, že schválení deklarace může vést k neústavnímu rozpadu federace.  

Bývalý slovenský politik Ján Čarnogurský - Foto: Fotobanka Profimedia

S návrhem, aby se o státoprávním uspořádání rozhodovalo v referendu, KDH neuspělo. Ani dalších jednání o rozpadu federace už se Čarnogurský neúčastnil. Do slovenské vlády se na čtyři roky vrátil v říjnu 1998 jako ministr spravedlnosti v první vládě Mikuláše Dzurindy. V roce 2000 odstoupil z funkce předsedy KDH. Založil vlastní advokátní kancelář. 

Čarnogurský je vnímán – kromě zásluh v odporu proti komunismu a proti pokusům o nastolení autoritativního režimu na Slovensku – jako kontroverzní osobnost. Jeden čas dokonce vedl žebříček nejméně důvěryhodných slovenských politiků. 

Jaké byly Čarnogurského názory na existenci československé federace a nakolik skutečně přispěl k jejímu rozpadu, o tom hovoří politolog Lubomír Kopeček z Masarykovy univerzity v Brně. 

Autor:  David Hertl
Pořad: Portréty  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: čtvrtek 20:05  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Radiofórum

Twitter

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace