Jan Klepetář – spisovatel, který dal své generaci jméno

Vlastně je záhadou, že se proces za celá léta stal námětem pro jeden velmi podprůměrný román. Byl by z toho skvělý film, navíc takový, po jehož zhlédnutí diváci mohou přemýšlet, jak to asi bylo doopravdy. Vinen? Nevinen? Ta otázka musí trápit každého, kdo se zamýšlí nad osudem jednoho z aktérů případu, spisovatele Jana Klepetáře (1902 – 1978).

Synek z dobré rodiny z Karlína musel kvůli otcovu povýšení na místo ředitele železničních opraven v Lounech nastoupit na reálku v okresním městě. Spolužáky se mu stali mimo jiné Konstantin Biebl a Karel Konrád. Na lounskou školu ale vzpomínal jako na „blbárnu“.

Ambiciózní mladík s literárními sklony snil o životě v „lepší společnosti“. Cestu mezi horních deset tisíc si urychlil tím, že se tvářil, že už mezi nimi je. V létech, kdy působil v časopisech Ruch a Studentská revue, se seznámil s dalšími osobnostmi české literatury; později přešel do Revue Apollon a ještě později (1924/1925) se stal dramaturgem divadla Komedie.

Mezitím stihl dokončit studia lékařství a roku 1927 získal příslušný titul. Pilně přispíval do mnoha literárních časopisů, byl autorem jedné kritikou nepříliš příznivě přijaté básnické sbírky a pod pseudonymemJaromír Novákbyl podepsán pod „skandální“ knížkou Prostitutky, jak žijí, milují a umírají. Vyšla v dubnu1927 apředmluvu k ní Klepetářovi napsal Ferdinand Peroutka.

Ve stejné době zařadil nakladatel Otakar Štorch-Marien Klepetáře v Rozpravách Avntina do „zvěřince generace“, tedy mezi ty, od nichž lze v literatuře právem cosi očekávat.

Klepetář se skutečně proslavil. Ovšem v jiném oboru, než literárním. Právě v dubnu 1927 už scházelo jen pár měsíců do jeho zatčení. O rok dříve se totiž přimotal k události, která změnila jeho život.

Na bujarých nočních tazích po pražských barech a vykřičených domech se seznámil se dvěma kumpány – slovenskými novináři Jánem Michaľkem a Mikulášem Sikorskim. Michaľko si přivydělával jako podvodníček lákající peníze z bohatých žen.

Takto narazil na Margitu Vörösmartyovou, čerstvě se navrátivší Američanku slovenského původu, která těch peněz měla opravdu hodně. Klepetář nejprve sehrál pro naivní vdavekchtivou ženu roli oddávajícího při fingovaném sňatku s Michaľkem – a co se dělo potom…?

Podle jedné verze čtveřice Michaľko – Sikorski – Klepetář – Vörösmartyová odjela na Slovensko, kde ženu zabili, zakopali a odjeli roztočit její peníze do Paříže. Klepetář se takovému výkladu soudu urputně bránil, tvrdil, že byl v době vraždy v Praze; svědci obžaloby byli ale pro soud přesvědčiví.

Verdikt: Michaľko trest smrti, později změněný na dvacet let vězení, Sikorski patnáct let, Klepetář doživotí, později změněno na patnáct let.

Noviny denně přinášely informace ze soudní síně – a celý proces se stal nejen prostorem pro vyřízení hrdelní pře, ale jeho prostřednictvím si starší (a zejména pravicově orientované) generace vyřizovaly účty s tou „zkaženou“ mladou poválečnou generací, která o sobě tvrdila, že s ní přichází nový lepší svět.

Začalo se jí říkat generace – klepetářovská.

Sám Klepetář vyšel z vězení v roce 1937. Nechal si úředně změnit jméno, pracoval jako redaktor v nakladatelství, po roce 1949 odešel do exilu a v sedmdesátých letech se do normalizovaného Československa vrátil, hnán jedinou myšlenkou: obnovit proces, aby dokázal svoji nevinu.

Životní cestu Jana Klepetáře Vám s mnoha dalšími podrobnostmi přiblížíme s historikem Eduardem Burgetem v pořadu Portréty na ve čtvrtek 11. července ve 20:10 hodin.