Miloš Kirschner

9. květen 2013

V letech druhé světové války se v jednom činžáku v pražské Libni odehrávala neděli co neděli stejná scéna: prádelna ve sklepě se zaplnila židlemi, které děti donesly odkud se dalo, a nedělní dopoledne bylo věnováno loutkové pohádce.

Jednou z klíčových postav těchto amatérských představení byl patnáctiletý student Miloš Kirschner. Později se divadélko přestěhovalo do bývalé školní kaple v budově, která dnes patří Základní škole Bohumila Hrabala – tzv. divadélko Na Korábě zde přetrvalo Kirschnerovu éru až do padesátých let.

To už ale byl Miloš Kirschner nablízko svému idolu – profesoru Josefu Skupovi, po němž postupně přebíral interpretaci obou loutek. Když Josef Skupa počátkem roku 1957 zemřel, zdálo se nástupnictví jeho nejtalentovanějšího žáka a už tehdy jevištního partnera jasnou věcí, ale přesto to nebyly lehké začátky. Kirschner jednou v Československém rozhlase vzpomínal, že pro něj to byla éra snad nejtěžší a že se v ní cítil dokonale sám – ono totiž dokázat, že S+H mají právo na život i schopnost žít dál i po smrti svého duchovního autora nebylo lehké – ani před publikem, ani před kritikou.

Éra Miloše Kirschnera se postupně od té Skupovy začne podstatně lišit, počínaje hlasovou interpretací obou loutek přes dramaturgický a autorský vklad Miloše Kirschnera a jeho spolupracovníků až po podstatně rozšířený okruh autorů, kteří s divadlem začnou spolupracovat. Divadlo S+H se rozjelo do světa ještě víc než za Skupovy éry a stalo se jedním z nezpochybnitelných kulturních artiklů, kterými se socialistické Československo mohlo pyšnit.

O proměně dvou nejslavnějších českých loutek a jejich principálovi si poslechněte v přiložením audiozáznamu – a samozřejmě nebudete ochuzeni o pár méně známých scének S+H.

autor: Jan Sedmidubský
Spustit audio