Osm životopisů Oty Filipa

Člověk a velké dějiny

„Bože, dej mi sílu, abych v této chvíli už neselhal, chce se mi prostě žít, nechce se mi na nebesa,“ říká jedna z postav ve Filipově románu Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy.

Jako by se právě chuť „normálně žít“ proplétala většinou Filipova díla, stejně jako nekonečné vystavování zkouškám, ve kterých hrdinové vzdorují i selhávají.

Literární kritici, které autor v lásce nemá, našli v jeho díle důležitější motiv: Vztah „velkých“ a „malých“ dějin, tedy to, jak je obyčejný člověk nejednou vláčen událostmi, které při nejlepší vůli nemůže ovlivnit.

Odpovědnosti se nezbavím

Ota Filip se narodil 9. března 1930 ve Slezské Ostravě a trojjazyčné prostředí tohoto regionu mělo na jeho život i tvorbu výrazný vliv. Maturoval v roce 1948 v Praze a pracoval jako úředník a redaktor Mladé fronty.

V roce 1951 byl odveden k „černým baronům“, kde se zapletl do připravovaného útěku, který nakonec vyzradil.

„Nesu za své selhání a za slabost velkou část odpovědnosti. Té se nezbavím a vlastně se jí ani zbavovat nechci,“ řekl později.

Od roku 1954 byl redaktorem okresních novin Budovatel Podbořanska, poté Československého rozhlasu v Plzni, okresních novin Jiskra ve Valašských Kloboukách a nakonec závodních novin Zbrojovky Slavičín.

Následně pracoval v dělnických profesích, v letech 1968 a 1969 byl redaktorem v ostravském nakladatelství Profil. Současně s tím už od druhé poloviny 60. let spolupracoval s německým tiskem.

Do vězení, do exilu

V roce 1970 byl odsouzen za podvracení republiky na 18 měsíců. V době výkonu trestu podepsal v červenci 1970 ve věznici v Plzni na Borech „Prohlášení“, kterým se zavázal ke spolupráci se Státní bezpečností a sám si vybral krycí jméno Hamerník.

Kvalitním agentem ale podle všeho nejspíš nebyl: V srpnu 1971 vypracovala Státní bezpečnost interní materiál, ve kterém je Filip označen za „velmi těžce ovladatelného, projevují se u něj sklony k nadsazování a ke lži“.

V červnu 1972 pak Státní bezpečnost svazek spolupracovníka Hamerníka změnila na osobní operativní, do kterého začala zakládat všechny informace, které o Filipovi získala.

Schůzky mezi Filipem a pracovníky Státní bezpečnosti tím v podstatě skončily.

Filip se v té době živil opět jako dělník. V roce 1974 se vystěhoval do Spolkové republiky Německo, kde publikoval v předních denících Frankfurter Allgemeine Zeitung, berlínském Die Welt nebo mnichovském Süddeutsche Zeitung.

Psal i pro exilová periodika, především pro Tigridovo pařížské Svědectví nebo Pelikánovy římské Listy.

Pracoval také pro rozhlas, kromě toho bavorského nebo hessenského i pro mnichovskou stanici Rádio Svobodná Evropa.

Vlastní životopisy, vlastní dějiny

Mezi česká vydání Filipových nejvýraznějších próz patří: Cesta ke hřbitovu (1968), Blázen ve městě (1969 – v ČSSR sazba rozmetána, Curych 1975), Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy (Kolín nad Rýnem 1974–1975), Poskvrněné početí (Toronto 1976), Kavárna Slavia (1993), Sedmý životopis (2000), 77 obrazů z ruského domu (2004), Osmý čili nedokončený životopis (2007).

Týdeník Budovatel Podbořanska, leden 1954|foto: David Hertl

Ota Filip dokáže své čtenáře vtáhnout nejenom do děje svých knih, ale hlavně také do světa, který jeho příběhy obklopuje.

Vytváří si nejenom vlastní dějiny, ale i vlastní biografii (knížky Sedmý životopis z roku 2000 a Osmý čili nedokončený životopis z roku 2008), a to často rozbíhající se do mnoha navzájem se lišících trajektorií.

Některé situace či příběhy mohou mít vícero vyústění, jiné několikero introdukcí a ještě jiné se pohybují kolem jednoho ústředního prvku, ale v tom ostatním se zcela liší.

Filipův osud velmi výrazně poznamenal komunistický systém – různá obvinění ze spolupráce se Státní bezpečností, opakovaná konfrontace s nimi a podobně – a i s tím se ve svých knížkách vyrovnává.

Pořad věnovaný Otu Filipovi si kdykoli poslechněte nahoře v článku nebo v iRadiu. Uslyšíte ukázky z jeho próz i záznam jeho hlasu z archivu Českého rozhlasu.

Týdeník Budovatel Podbořanska, podzim 1954|foto: David Hertl