Otto Wichterle – od silonek ke kontaktním čočkám

29. srpen 2013

Být nadaným vědcem a vynálezcem může být výhoda v systému, který funguje. Převratné objevy jsou něčím, co dokáže totalitní režim, zvyklý na zajeté koleje, znervóznit. Člověkem, který téměř po celou dobu své vědecké práce komunistický režim v Československu znervózňoval, byl Otto Wichterle (1913–1998).

Příběh nadaného dítěte, které spadlo do močůvky, aby potom v devíti letech nastoupilo rovnou do páté třídy a po roce hned na gymnázium, je popsán v memoárové literatuře. Wichterle sepsal rozsáhlé paměti, ve kterých se čtenáři dozvědí o jeho životě hodně. Český rozhlas to nejzajímavější už před lety vybral a připravil četbu na pokračování. A tak se posluchači dozvěděli třeba o náhodě, která Wichterleho přivedla na počátku druhé světové války do Zlína k Baťovi, kde se mu podařil objev silonového vlákna. Další náhoda – setkání ve vlaku – vedla pro změnu k zahájení rozsáhlého výzkumu, na jehož konci byla vhodná látka pro výrobu kontaktních čoček a ještě později i ony kontaktní čočky. A jeden z dílů této četby byl věnován i problémům, které měl Otto Wichterle se „státními a stranickými orgány“.

Měl jich hodně – už po roce 1948, kdy nejprve tento „milionářský synek“ nemohl cestovat (Wichterle pocházel z rodiny, která vlastnila slavnou továrnu na výrobu automobilů Wikov), a velké problémy se přidaly po roce 1968. Nebylo to náhodou: Otto Wichterle byl jedním z těch, kteří společně s Ludvíkem Vaculíkem formulovali některé pasáže prohlášení Dva tisíce slov. Vzhledem k tomu, že normalizační režim označil Dva tisíce slov za jeden z klíčových dokumentů „kontrarevoluce“, bylo celkem jasné, že Wichterleho čekalo po roce 1968 hodně starostí. Nejenže mu bylo opět znemožněno a později výrazně ztíženo cestování, ale byl také obklopen sítí spolupracovníků Státní bezpečnosti, kteří na Wichterleho pravidelně donášeli.

V archivu Ústavu pro studium totalitních režimů lze najít desítky stránek dokumentů, které dokládají, nakolik smutná to byla doba. V Ústavu makromolekulární chemie, kde Wichterle pracoval, mu byla průběžně kontrolována korespondence a později i telefon. Státní bezpečnost také pravidelně zjišťovala stav jeho tuzexového účtu. Když se jednou Wichterle vydal do Bratislavy na návštěvu Anny Masarykové, vnučky Tomáše Garrigua Masaryka, byl při odchodu z jejího bytu zatčen bezpečností…

Jako příběh z jiného světa zní návštěva člena předsednictva Ústředního výboru KSČ Jozefa Lenárta u Wichterleho v laboratoři. Vysoce postavený funkcionář a jeden z představitelů husákovského normalizačního režimu se přišel podívat na „starého známého od Bati“ a poptat se na výzkum a aplikaci jeho výsledků do praxe. Návštěva ale zůstala „bez následků“, Wichterleho žalostná situace se nijak nezměnila.

Otto Wichterle

Na druhou stranu – sám Wichterle, v roce 1968 velmi činorodý, v sedmdesátých letech poněkud ubral ze svých politických aktivit. Když za ním přišel profesor Patočka a nabídl mu podpis Charty 77, „…Wichterle reagoval v tom smyslu, že s textem Charty nebude nikdo souhlasit a signaci odmítl….“ – tak to alespoň stojí v materiálech Státní bezpečnosti. Při výslechu v Bartolomějské ale vzápětí neváhal upozornit estébáky, že „ze strany stranických a státních orgánů nebylo dobré tuto akci tak rozdmýchávat“ (kampaň, kterou normalizační režim v prvních měsících roku 1977 v souvislosti s Chartou 77 spustil, mohla skutečně někomu připomínat padesátá léta).

Příkře se Wichterle o Chartě vyjádřil v říjnu 1979, kdy už bylo po procesu s představiteli tohoto občanského sdružení. Jeden z udavačů, nasazených do těsné blízkosti Wichterleho, běžel ještě za tepla oznámit estébákům, že „Wichterle se vyjádřil k soudnímu rozsudku s chartisty v tom smyslu, že co si zasloužili, to mají. Dle jeho názoru dostali tresty ještě nižší, než je příslušná sazba.“

autor: David Hertl
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.