Paul von Hindenburg – když monarchista vede republiku
Voják tělem i duší a politik proti své vůli, to byl Paul Ludwig Hans Anton von Beneckendorff und von Hindenburg.
Z kadeta generálem
Narodil se 2. října 1847 v pruském Posenu (dnes polská Poznaň) ve šlechtické rodině, jeho otec byl důstojník a majitel velkostatku. Vystudoval gymnázium a kadetskou školu. Za jakých okolností se stal vojákem, na to vzpomíná ve svých pamětech takto:
„Stát se vojákem nebylo pro mne rozhodnutím, nýbrž samozřejmostí. Pokud jsem v mladistvé hře nebo v myšlení přemítal o svém budoucím povolání, pak to bylo vždy povolání vojenské. Služba ve zbrani pro krále a vlast byla v naší rodině tradicí.
Náš rod Beneckendorffů pochází ze Staré marky, kde se podle listin poprvé vyskytuje už roku 1280. Odtud se časem dostal přes Novou marku až do Pruska. Tam byli mnozí nositelé toho jména povoláváni do pole v řadách německých rytířů jako řádoví bratři nebo ,váleční hosté‘ proti pohanům a Polákům.“
Roku 1866 se Hindenburg zúčastnil bitvy u Hradce Králové. V letech 1873 až 1876 vystudoval Válečnou akademii v Berlíně, v roce 1879 se oženil – z jeho tří dětí je pozoruhodný syn Oskar, který svého otce výrazně (pronacisticky) ovlivňoval v závěrečném období jeho života.
Paul von Hindenburg postupně stoupal po hodnostním žebříčku a v roce 1911 odešel z postu velícího generála v Magdeburgu do výslužby. Žil potom „na penzi“ v Hannoveru.
Léta první světové války
Dne 22. srpna 1914 byl v souvislosti s vypuknutím 1. světové války reaktivován, zvítězil v několika důležitých bitvách na východní frontě (klíčová přitom byla role jeho velitele mužstva generála Ludendorffa), byl dále povyšován, stal se postupně polním maršálem, velitelem všech jednotek na východní frontě a v roce 1916 náčelníkem generálního štábu.
Jeho zástupcem byl přitom generál Erich Ludendorff. Hindenburg byl v letech 1. světové války prezentován veřejnosti jako zástupce pruského étosu a luteránských, junkerských hodnot; byl sice idealizován především pravicovými kruhy, jeho kult byl ale akceptován lidmi všech společenských tříd a vyznání napříč celým Německem.
Sám Hindenburg byl přitom známý svým opovržením k vnitřní politice, politickým stranám a politikům vůbec. V roce 1918 se – po marné snaze zvrátit na jaře toho toku pro Německo nepříznivý vývoj války – podílel na kapitulaci Německa.
Dýka do zad
Hindenburg je výrazným inspirátorem mýtu (v Německu hojně rozšířenému hlavně mezi světovými válkami) o „dýce do zad“ – tvrzení, že německá armáda byla v první světové válce těsně před vítězstvím a pouze „zrada domácí politické reprezentace“ jí znemožnila slavně válku vyhrát.
Tento výrok pronesl v roce 1919, když vypovídal před komisí Reichstagu, která vyšetřovala příčiny vypuknutí války i důvody německé porážky. Ve stejném roce opustil armádu podruhé a znovu se odebral do ústraní.
A roku 1919 také dopsal válečné paměti, které byly už za jeho života hodnoceny jako nudný pokus o sebeobhajobu, ve kterém se ale vyhnul všem kontroverzním tématům. Jde o velmi pozoruhodný vhled do vnitřního světa rigidního muže oddaného armádě a pohrdajícího politikou.
V knize ovšem chybí řada důležitých událostí, zvláště z období světové války. Mnohé problémy výrazně zjednodušoval, jiným se vyhýbal nebo je rovnou zamlčel (například převoz Vladimíra Iljiče Lenina ze Švýcarska přes Německo do Ruska po únorové revoluci 1917).
Prezidentem Německa
V roce 1925 kandidoval Hindenburg na prezidenta Německé republiky a ve druhém kole zvítězil. Zhruba do roku 1930 (jeho mandát byl sedmiletý) vykonával svůj úřad s nadhledem a důstojně, poté však začal stále výrazněji zasahovat od sestavování vlád a výrazně podkopávat křehkou demokracii výmarské republiky.
V roce 1932 byl zvolen prezidentem podruhé poté, co ve druhém kole porazil Adolfa Hitlera, na něhož pohlížel s velkou nechutí. Přesto ho 30. ledna 1933 jmenoval říšským kancléřem – tehdy ovšem panoval mezi politiky názor, že ostatní zúčastněné strany Hitlera zvládnou (v první Hitlerově vládě byli přítomni pouze dva další nacisté).
Hindenburg se za Hitlerovy vlády stával stále více reprezentační figurou, i když měl pořád nezanedbatelnou autoritu a vliv. V podstatě vůbec se ale nepostavil proti Hitlerovu politice – jediným případem byl odpor Hindeburga proti návrhu nacistického zákona „O obnově profesionální státní správy“, který žádal vyhození všech židovských státních úředníků na všech úrovních ze zaměstnání.
Hindenburg zákon odmítal podepsat, dokud z něj nebyli vyjmuti všichni židovští veteráni z první světové války, židovští úředníci z doby války a Židé, jejichž otcové ve válce bojovali. Hitler upravil návrh a odstranil vše, co vedlo k Hindenburgovým výhradám.
Paul von Hindenburg zemřel 2. srpna 1934 – jeho smrt znamenala završení totalitního režimu, Hitler ve svých rukou následně spojil funkce kancléře a prezidenta.
Ukázky z Hindenburgových pamětí, odborných prací o jeho politické kariéře i autentický hlas Hindenburga samotného si poslechněte nahoře v článku nebo v iRadiu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
