Pavel Reiman – jak zůstat věrný linii strany i sám sobě

Ideál plný změn

Reimanova knížka byla zajímavá tím, že spíše než o objektivní vylíčení dějin politické strany šlo o „závazný“ výklad toho, jak dějiny komunistické strany chápat. KSČ byla tehdy ovládána lidmi okolo Klementa Gottwalda, kteří se ostře vymezovali proti předcházejícímu směřování strany pod vedením politiků, k nimž patřil například Bohumír Šmeral.

Reiman politickou objednávku správně pochopil a v Dějinách KSČ psal o „šmeralismu jako specificky československé formě oportunismu“. Pro Pavla Reimana bylo psaní o dějinách komunistické strany do určité míry popisováním vlastních zážitků s tímto extrémním levicovým hnutím.

Německy hovořící rodák s židovskými kořeny z Brna Pavel Reiman začal univerzitní studia v Německu, kde zažil revoluční bouře po konci první světové války. V roce 1923 vstoupil do Komunistické strany Německa, a když se vrátil do Československa, našel si práci jako komunistický novinář a funkcionář. Přestože byl celý život tlačen aktuální stranickou „linií“ k tomu, aby prováděl sebekritiky a změny názorů, ideálu komunistické společnosti zůstal věrný do smrti.

Do Moskvy „na zkušenou“

Reiman ve dvacátých letech působil v komunistickém hnutí na Liberecku, mezi lety 1929 až 1931 byl kandidátem politbyra Ústředního výboru KSČ. Byla to nejvyšší pozice, jaké se mu podařilo ve stranické hierarchii dosáhnout. Téměř vzápětí se totiž stal nepohodlný tím, že byl radikálnější než Gottwald a „předjížděl“ vedení KSČ zleva.

Večer otázek a odpovědí ve velkém sále Slovanského domu v Praze. Pohled na tribunu zleva Jan Procházka, Pavel Kohout, Zdeněk Hejzlar, Radoslav Selucký, Pavel Reiman a Josef Smrkovský|foto: ČTK, Antonín Nový,ČTK

Ve třicátých letech chtěl pro změnu bojovat proti nacismu i s podporou dělníků v dalších demokratických stranách. I to bylo považováno za stranickou úchylku – a Reiman byl tak trochu „za trest“ odeslán do Moskvy k „ukáznění“.

Mezi lety 1933 až 1936 tam působil ve strukturách Komunistické internacionály a určitě si oddechl, když si jej Gottwald vyžádal zpět. V Moskvě se totiž zrovna rozbíhaly politické procesy a zejména příslušníci cizích komunistických stran si nemohli být jisti, zda se ještě druhý den probudí ve vlastní posteli.

Rudé právo ani řádku

Druhou světovou válku prožil Reimann (z hlediska pozdějšího vývoje) na „špatné“ straně: v exilu v Londýně. Po válce se opět odchýlil od stranické linie – snil totiž o jakési československé cestě k socialismu. Psal desítky propagačních brožurek o historii dělnického hnutí a o stranické práci. Jeden čas měl na starosti i kulturní politiku stran, především práci se spisovateli – pro své konzervativní názory nebyl prý mezi umělci příliš oblíben.

V listopadu 1952 prožíval Reiman těžké chvíle, když byl předvolán jako jeden ze svědků k monstrprocesu s Rudolfem Slánským a jeho společníky; nakonec zůstalo skutečně jen u svědectví, byť jej Státní bezpečnost označila za „kosmopolitu“, což v dobovém kontextu mohla být nikoli nereálná jízdenka do pracovního tábora na neurčito.

Rudolf Slánský|foto: Česká televize

Pro Reimana ale nastalo jen pomyslné „uklizení“ do ústraní. V padesátých a šedesátých letech přežíval v různých pozicích, naposledy jako ředitel Ústavu dějin KSČ. V roce 1968 cítil, že „revoluční srdce strany začalo opět bít“; v lednu toho toku inicioval dopis starých členů KSČ na podporu Alexandra Dubčeka. Na protest proti okupaci vrátil Reiman čestný doktorát univerzitě v Lipsku.

Husákovi normalizátoři pro změnu z knihoven vyřadili všechny Reimanovy knihy, a když v roce 1976 zemřel, Rudé právo nenapsalo ani řádku. Nekrolog vyšel ale například v římském časopise levicového československého exilu Listy. Jeho Autor přiléhavě psal o Reimanově „složitém a nejednou protikladném myšlenkovém vývoji“.