Příběh Lídy Baarové aneb Nejen o ministrovi propagandy…

Jednu z nejobjektivnějších knih o Lídě Baarové napsal Ondřej Suchý: Tři životy Lídy Baarové – tři životy rozuměj proto, že se autor mimo jiné pustil do záslužné komparace tří verzí pamětí slavné filmové divy, dvou českých a jedné německé, která ale oproti předcházejícím českým vydáním nepřináší nic nového.

Suchý ovšem došel k zajímavým, i když ne úplně nečekaným závěrům. Jak šla léta, Lída Baarová totiž měla potřebu neustále reinterpretovat zpětně svůj život a brát zpět to, co už bylo jednou řečeno. Vztah s Goebbelsem je přitom pouze nejviditelnější špičkou ledovce jako typický případ, kdy se Baarová snažila později věci bagatelizovat, poté, co už vlastně přiznala celou pravdu.

Pořad Portréty se proto tentokrát snažil vyhnout notoricky známým momentům ze života naší největší meziválečné filmové hvězdy – náš cíl byl jiný, dostat se takříkajíc pod kůži detailům, které vypovídají o celku.

Ústřední otázka je tato: proč herečka, která měla předpoklady stát se dokonce hollywoodskou star, nakonec takřka zničila sama sebe?

Jistěže za to mohla politická naivita, neboť jak údajně řekla Zorka Janů, Baarové mladší sestra: „Že se nezajímáš o politiku? Smůla, politika se zajímá o tebe!“ Baarová si ovšem nejen v dobách natáčení v Německu, tj. mezi lety 1935 a 1938, ale ani později mnoho neuvědomovala, v jakém politickém kontextu se pohybuje. Jinak by těžko mohla po vypovězení z Německa ještě i v protektorátu hledat herecké příležitosti pod patronací K. H. Franka. Jen málokdy se stalo, aby si vysocí nacističtí pohlaváři vyměňovali interní poštou dopisy na téma filmových hereček. V případě Baarové se to stalo.

Na druhou stranu je třeba říci, že její hříchy nebyly nevykoupitelné a navíc v tom nebyla sama: pro německou společnost Prag – Film, která na Barrandově točila filmy v němčině s českým osazenstvem, si zahráli Zita Kabátová (Maria von Buchlow), Hana Vítová (Hanna Witt), natáčel pro ni Vladimír Slavínský (Otto Pittermann) pracovali pro ni kameramani, střihači, architekti, mnoho zaměstnanců Barrandova.

Kdo se kupodivu angažmá v Prag-Filmu vyhnul, byl Otakar Vávra a – paradoxně – Lída Baarová! Ačkoli měla s Pragfilmem finančně výhodnou smlouvu (stálý plat, ať už pracovala, či ne), nikdy v protektorátu už žádný německý film nenatočila. Mezitím točila po dva roky v Itálii.

Pouze na konci okupace měla hrát v českém filmu Třináctý revír, který vznikal pod režijním vedením Martina Friče jako film, o němž se usuzovalo, že se jeho natáčení protáhne až do mírových dob, což se také stalo. Scény s Baarovou se proto odkládaly a nakonec, když to nešlo jinak, se dle svědectví několika českých herců (mj. Jaroslava Marvana a Františka Filipovského) natáčelo bez filmu, na prázdnou kameru.

Joseph Goebbels a Lída Baarová|foto:Heinrich Hoffmann,Bundesarchiv, Bild 146-1968-101-20A, Profimedia,CC BY-SA 3.0,©

Což zní samo o sobě dost neuvěřitelně, Baarová toto počínání brzy prohlédla (na to byla příliš zkušená), ale v tomto případě věc nechala být a nikde si na počínání kolegů nestěžovala. Buď jak buď – se zkompromitovanou Baarovou se pro poválečné časy zkrátka nepočítalo.

Přitom je třeba uvést, že zatčení Baarové po válce měla na svědomí ani ne tak známost s Goebbelsem, jako pomsta divadelního producenta a ředitele divadla Uranie Bohumila Perlíka. Perlík se mylně domníval, že ho Baarová udala gestapu kvůli jeho pokusu o útěk do Francie v roce 1939, za nímž ovšem byly spíš obchodní než odbojové důvody. K udání mělo dojít v době natáčení slavného Krškova a Čápova filmu Ohnivé léto.

Perlíka nakonec asi po roce Němci pustili, začal pro gestapo totiž pracovat, a dokonce mohl dál zůstat v branži. Baarovou Perlík po válce žaloval, ale nakonec, po roce a půl vyšetřování na Pankráci, byla Lída Baarová propuštěna. Brzy následoval další útěk Lídy Baarové, tentokrát do Rakouska, ale to už je jiná kapitola.

Leccos okolo této legendy českého filmu, která brala dech svou krásou a fotogeničností tak, že se přitom zapomínalo na její veskrze průměrné herecké schopnosti, si zaslouží doříci a objektivně zhodnotit.

Baarová nebyla zločinec, byla jen neskutečně naivní, a především chtěla hrát, ať to stálo cokoliv. Uznání si zaslouží její jazykový talent – nebyl nikdo takový z Československa, kdo by dokázal udělat kariéru v německém filmu, a to prakticky bez akcentu. Nebýt známosti s Goebbelsem, mohlo všechno být jinak, ale pozdě bycha honit.

Osud jí chyby oplatil tvrdě – talentovanější sestra Zorka Janů spáchala po válce sebevraždu, matka zemřela při výslechu na Pankráci, otci amputovali nohu a sama Baarová po letech umírala v opuštěnosti a depresích v Salcburku, kam se za ní v 90. letech občas vypravili filmaři, aby ji natočili už jako stín sebe samé.

Samostatnou kapitolou jsou pak spory ohledně knihy Útěky, napsané s Josefem Škvoreckým v roce 1980, i porevoluční očividná snaha vypulírovat svůj život ve spolupráci s Františkem Kožíkem.

Ještě pár slov ke spoluautoru tohoto vydání Portrétů Radkovi Žitnému – Radek Žitný je povoláním hudebník, klarinetista, který se ale zároveň věnuje historii a má už za sebou dvě odbornou veřejností ceněné publikace: Protektorátní rozhlasový skeč (aneb jak zlomit vaz nejen králi komiků), knihu o Čeňku Šléglovi a naposledy též o Lídě Baarové.

A protože zdaleka ne všechno se nám do pořadu vešlo, zde je seznam nejdůležitější četby k tématu:

Radek Žitný: Aféry a kauzy Lídy Baarové (nakl. BVD 2011)
Lída Baarová: Útěky (Český spisovatel 2009)
Lída Baarová: Života sladké hořkosti (Sfinga, Ostrava 1991)
Ondřej Suchý: Tři životy Lídy Baarové ( IKAR Praha 2010)
Stanislav Motl: Prokletí Lídy Baarové. (Rybka Publishers Praha 2002)