Příběh Rudolfa Battěka

Abych to vysvětlil, musím se vrátit na počátek, kdy mladý sociální demokrat v den smrti Jana Masaryka vylezl s kamarády na sochu Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze a převázal Mistru Janovi ústa červeným šátkem. Jako symbol příštích časů to bylo přesné a navíc to mělo v sobě Battěkovu rozpustilost a prostořekost vůči mocným, které se nezbavil do pozdního věku.

Vyučený zámečník se po druhé světové válce velmi zajímal o politiku, jako bytostný sociální demokrat (srdcem, nikoli disciplínou) se ovšem těžko mohl smířit se spolknutím sociální demokracie komunistickou stranou po únoru 48.

Battěkovi se přesto podařilo vystudovat, absolvoval v roce 1951 Vysokou školu politickou a sociální (pozor, neplést s pozdější stranickou vysokou školou, tzv. „Vokovickou Sorbonnou…“) pracoval jako podnikový ekonom a počátkem 60. let musel odejít do manuální profese údržbáře. I to se mu ale hodilo, protože v podnikové sféře začal zkoumat cosi jako sociologii pracovního prostředí, což bylo v té době u nás výjimečné.

Jako sociolog mohl Battěk pracovat pouze krátkou dobu koncem 60. let. V té době také začalo jeho působení poslance České národní rady. Formálně se poslanci nově ustaveného českého parlamentu ujímali „moci“ až od ledna 1969, kdy už se od nich automaticky očekávalo, že budou držet linii, jemně řečeno.

Jenomže Battěk dělal pravý opak, spolupodepsal petici Deset bodů (dnes poměrně neznámou) a apeloval na své poslanecké kolegy, že nemají v žádném případě rezignovat na skutečné poslání mandátu. Se zlou se potázal, byl exemplárně zbaven imunity a promptně téhož dne zatčen. Psal se podzim 1969 a Battěka čekalo nejtěžší dvacetiletí jeho života, během kterého si odseděl devět let, svedl nespočet půtek s estébáky, často až tragikomického rázu, a také se naučil cvičit jógu.