Tomislav Kolakovič – jezuita, který snil ruský sen

Tomislav Kolakovič|foto:Post Bellum

Ve Francii studoval filozofii, teologii v belgické Lovani (v roce 1935 byl vysvěcen na kněze), následovala studia sociologie v Paříži a Lille, spirituality východních církví na papežském Orientálním ústavu v Římě.

Podle některých informací hovořil plynně chorvatsky, německy, francouzsky, italsky, rusky a později i anglicky. Jiné prameny připouštějí i jeho výbornou znalost některých dialektů čínštiny.

Člověk není jen hmota

Po studiích působil Poglajen (Kolakovič) jako profesor francouzštiny a filozofie v Travniku a zároveň redigoval jezuitskou revue Život, vydávanou v Záhřebu. To vše se odehrávalo ve druhé polovině 30. let, v době přiostřující se mezinárodní situace.

Stalin nechal Ejzenštejnovi vzkázat, že pokud se okamžitě nevrátí, bude ho považovat za zrádce a emigranta|foto:Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Poglajen se do povědomí mnoha studentů i čtenářů zapsal jako tvrdý polemik s ideologiemi, které odporovaly křesťanskému pojetí světa – tedy s fašismem, nacismem, komunismem.

Jeho pozdější působení na univerzitě v Záhřebu se odehrávalo v prvních letech 2. světové války. Území pozdější Jugoslávie bylo rozděleno mezi řadu různých okupačních pásem a „svobodných“ států – a Poglajenova kázání proti totalitám začala zajímat policejní orgány.

Čtěte také

Stalin, Brežněv, Putin. Jak se v Rusku předává moc a z čeho může vycházet Vladimir Vladimirovič?

„Je hanbou katolicismu, že mohlo vzniknout něco takového, jako je komunismus. Průkopníky sociální spravedlnosti musíme být my, protože věříme, že každý člověk je druhý Kristus, má božskou hodnotu. Komunismus redukuje člověka jen na hmotu, nástroj. My chceme člověka zaměřeného na Nekonečno,“ napsal Poglajen.

Aby svými názory nezpůsobil problémy řádovým bratřím, změnil si Poglajen příjmení, využil k tomu příjmení svojí matky za svobodna – Kolakovič.

Byla to ale jen první změna jména, kterou musel podstoupit. V dalších letech se stal vlastníkem několika osobních dokladů na různá jména, což později vedlo k domněnkám, že byl tajným agentem.

Z Balkánu na Slovensko

Když mu na Balkánu hrozilo vydání gestapu, odešel přes Maďarsko na Slovensko, kam dorazil v září 1943.

Čtěte také

Michail Suslov. Komunistický ideolog, kterého potřebovali Stalin, Chruščov i Brežněv

Slovensko si nevybral náhodou: v řadě nacisty ovládaných zemí bylo Slovensko státem, kde pořád bylo možné přežívat v relativně svobodnějších poměrech.

Kolakovič také snil, že se vydá do Sovětského svazu, kde chtěl znovu šířit křesťanství. Jeho záměrem bylo dokonce pohovořit se Stalinem a přesvědčit ho, aby navázal kontakty s Vatikánem. K takovému rozhovoru měl Kolakovič údajně požehnání od samotného papeže Pia XII.

Kolakovič věřil, že ruský národ je ve své podstatě hluboce zbožný a že ani dlouhodobá ateistická výchova neměla na jeho víru trvalejší vliv.

Zatím ale na Slovensku organizoval kroužky takzvané „Rodiny“, laického sdružení katolíků, přesvědčených, že církev není jen hierarchicky uspořádaná instituce, ale společenství všech pokřtěných. Kolakovič kritizoval monopol kléru na teologii a pořádal různé přednáškové cykly, letní tábory a srazy katolické mládeže.

Sen o velké cestě

Na podzim 1944 využil Kolakovič Slovenského národního povstání a přesunul se do Bánské Bystrice, kde chtěl být blíž sovětským partyzánským jednotkám.

I s jejich pomocí se mu podařilo v květnu 1945 do Sovětského svazu skutečně odletět. Historikové si dodnes nejsou jisti, co se s Kolakovičem v Sovětském svazu dělo. Sám později vyprávěl, že se mu podařilo jednat s Anastázem Mikojanem, ovšem bez většího úspěchu.

Čtěte také

Stalin je z nějakého důvodu naprosto fascinujícím zosobněním zla, myslí si skladatel Kadeřábek

Když byl později vyslýchán v Praze na policii, prohlásil Kolakovič, že se dostal nejdál do ukrajinského města Černovice, kde byl zadržen tajnou policií NKVD a na podzim 1945 vrácen do Košic.

Co se skutečně v Sovětském svazu dělo, zůstává dodnes otázkou. Po návratu do Československa působil v Praze, kde se pokoušel zakládat další kroužky Rodiny; v pražských poměrech dostalo toto sdružení poněkud intelektuálnější charakter.

Na počátku roku 1946 byl zatčen a vyslýchán v souvislosti s údajným „neoľuďáckým spiknutím“ na Slovensku. Jakákoli souvislost ale nebyla prokázána. Po propuštění dál působil mezi mladými katolíky v Praze, byl už ale trvale sledován. Kolakovičovy myšlenky ovlivnily například Josefa Berana, Štěpána Trochou, Adolfa Kajpra, Alexandera Heidlera nebo Antonína Mandla.

Čtěte také

Stalin jako dramatik. V době kritické vojenské situace řešil divadelní hru Fronta

V létě 1946 se mu podařilo vycestovat z Československa, využil k tomu repatriace Belgičanů, na jejichž seznam se dostal. Místa jeho dalšího pobytu nejsou přesně známa.

Na přelomu 40. a 50. let měl působit v Číně a na Tchajvanu, později v USA. Podle některých pramenů se účastnil jednání II. vatikánského koncilu a měl se setkat dokonce i s Matkou Terezou.

Někdy v 70. letech pobýval údajně ve Vídni, odkud měl nechat pozdravovat slovenské členy bývalé Rodiny. Zemřel nejspíš v Paříži, prameny se ale opět rozcházejí v tom, kdy to přesně bylo. Nejčastěji jsou uváděny roky 1981 nebo 1990.

Víc si poslechněte v repríze pořadu Portréty.