Václav Klaus – manažer pro složité časy

Václav Klaus při projevu k delegátům ustavujícího kongresu ODS v Olomouci, 20. dubna 1991 - Foto:  ČTK, Vladislav Galgonek

Václav Klaus při projevu k delegátům ustavujícího kongresu ODS v Olomouci, 20. dubna 1991Foto:  ČTK, Vladislav Galgonek

Léto 1992 zastihlo Václava Klause ve funkci českého premiéra v tehdy ještě federální republice. Ve složité době, kdy nebylo jasné, co dál s federací, zvedl karty ležící na stole a sehrál s nimi úspěšnou hru.

Cesta k volbám 

Václav Klaus se narodil 19. června 1941 v Praze, roku 1963 ukončil pražskou Vysokou školu ekonomickou, fakultu zahraničního obchodu. Ekonomické vědy studoval také v Itálii (1966) a v USA (1969). 

Do roku 1970 působil jako vědecký pracovník v Ekonomickém ústavu Československé akademie věd. Během let 1971 až 1986 zastával různé funkce ve Státní bance československé, poté se stal vědeckým pracovníkem v Prognostickém ústavu ČSAV. V prosinci 1989 byl jmenován federálním ministrem financí a v říjnu 1991 místopředsedou federální vlády. 

V říjnu 1990 byl zvolen předsedou Občanského fóra, po jeho rozpadu se v dubnu 1991 stal předsedou Občanské demokratické strany. Právě za tuto stranu šel do voleb v červnu 1992, které jej vynesly do pozice předsedy české vlády. Volby se odehrávaly v období, kdy se další existence společného státu Čechů a Slováků jevila jako značně problematická. 

Tak alespoň ty známky… 

„Odtržení Slovenska si nepřeji. Dělám vše, aby se to nestalo,“ řekl Klaus na přelomu let 1991 a 1992. Důkazem byl i vstup ODS na slovenskou politickou scénu a snaha vytvořit silnou „federální“ stranu. Nepovedlo se: výsledek ODS na Slovensku v červnu 1992 nedovedl slovenské kandidáty do žádného ze zastupitelských sborů. 

Předseda HZDS Vladimír Mečiar, prezident ČSFR Václav Havel a předseda ODS Václav Klaus na tiskové konferenci po jednání v Bratislavě v červenci 1992 - Foto:  ČTK, Tomáš Novák

Předseda HZDS Vladimír Mečiar, prezident ČSFR Václav Havel a předseda ODS Václav Klaus na tiskové konferenci po jednání v Bratislavě v červenci 1992Foto:  ČTK, Tomáš Novák

Klaus se v té době choval jako realista: „Není pravda, že by z ekonomického hlediska nemohly fungovat menší Česká republika a menší Slovenská republika samostatně. Daleko snadněji by fungovala Česká republika než Slovenská republika, o tom není pochyb. Ale katastrofický pohled na to, co by to vyvolalo, nesdílím.“ 

Zatímco pro Slováky byla v té době aktuální témata jako vlastní zahraniční politika Slovenska nebo vlastní hokejová reprezentace, Čeští voliči žádali ekonomickou reformu, tržní hospodářství nebo volně směnitelnou korunu. 

„Pro mě je klíčovou věcí zachovat jeden daňový systém, jednu ekonomickou a měnovou politiku a mnoho dalších věcí. Pokládám za irelevantní mít dva druhy poštovních známek, ale i o těchto věcech je možné diskutovat,“ řekl Klaus v květnu 1992. 

Společný stát je ztracen 

Volby se konaly 5. a 6. června 1992. Krátce po vyhlášení výsledků se jejich český vítěz (Václav Klaus z ODS) sešel se slovenským vítězem (Vladimírem Mečiarem z HZDS) na jednání v Brně. Byl to první signál, že rozpad Československa nelze odvrátit: „Federace je ztracena a podle HZDS je i společný stát ztracen. Jednání ukázalo hluboké a zásadní rozdíly pohledu na budoucí uspořádání Československa,“ sdělil po setkání Klaus novinářům. 

Jednání o tom, jak federaci rozdělit, byla zpočátku složitá. Zejména slovenská strana se zalekla rychlosti, s jakou česká politická reprezentace trvala buď na zachování silné federální republiky – nebo na oddělení obou států. 

Vladimír Mečiar a Václav Klaus hovoří v zahradě brněnské vily Tugendhat v roce 1992 - Foto: Igor Zehl,  ČTK

Vladimír Mečiar a Václav Klaus hovoří v zahradě brněnské vily Tugendhat v roce 1992Foto: Igor Zehl, ČTK

Slovenští představitelé se pokoušeli operovat s termíny jako konfederace nebo dokonce „měnově-obranné společenství“ (Slovensko reálně odhadovalo výhodnou sílu české ekonomiky, Vladimír Mečiar zase přeceňoval „maďarské nebezpečí“). Nakonec se ale během léta 1992 podařilo dohodnout na způsobu zániku federace, který odsouhlasily obě národní reprezentace. 

Referendum by nic nezměnilo 

Ještě během podzimu 1992 musel Václav Klaus čelit námitkám, že rozdělení nefungující federace dohodl „za zády“ voličů. Objevila se myšlenka uspořádání referenda o další budoucnosti společného státu. „Principiálně si myslím, že referendem byly tyto volby a politikové, kteří z nich vzešli, mají mít pocit mandátu udělat to či ono. Jestli se necítí dostatečně silní to či ono udělat, buď nevěří svým voličům, nebo nevěří výsledkům voleb,“ řekl Klaus v červnu 1992. 

Na podzim potom upozornil na úskalí referenda: „Bude-li referendum o zachování či zrušení federace, vysloví se v Čechách spousta lidí pro federaci už proto, že jim jejich sentimentální vztah k Československu brání brát v úvahu to, co si přejí či nepřejí Slováci. Na Slovensku řada lidí žádá současně společný stát i samostatnost Slovenska. I kdyby snad v referendu zvítězili zastánci dosavadní formy společného státu, není sebemenší naděje, že společný stát zůstane zachován. Výsledkem bude, že se federace bude dál zcela nekontrolovaně rozkládat,“ řekl v září 1992. 

„Myslím, že Václav Klaus se v roce 1992 zachoval jako skvělý krizový manažer,“ soudí politolog Lubomír Kopeček, podle něhož Klausova role při rozdělení federace byla jedním z vrcholů jeho politické kariéry. Právě Lubomír Kopeček je hostem pořadu Portréty, ve kterém se detailně zamýšlí nad rolí Václava Klause při rozdělení Československa. 

Autor:  David Hertl
Pořad: Portréty  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: čtvrtek 20:05  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Radiofórum

Twitter

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace