Zdeněk Mlynář – svědek a analytik Pražského jara

Ale nejedná se v podstatě o paměti, jak bývá tato kniha mylně označována. Spíš máme co dělat se zevrubnou, byť subjektivní analýzou osmašedesátého roku.

Zdeněk Mlynář byl od května toho roku tajemníkem ústředního výboru komunistické strany a tedy (byť bez hlasovacího práva) účastníkem všech klíčových politických jednání v nejvyšším patře KSČ od jara do podzimu 1968.

Mlynářovy vzpomínky se odehrávají prakticky výlučně na půdorysu Pražského jara, až na prolog z Moskvy první půle padesátých let, kdy studoval na Lomonosově univerzitě práva (jeho spolužákem byl Michail Gorbačov a přestože se stali celoživotními přáteli, paradoxně Mlynář tuto známost nikdy nemohl politicky využít…).

Pokud ale čtenáře zajímá, co se dělo v Mlynářově životě před rokem 1968 nebo bezprostředně po něm, bude zklamán. Snad je to tím, že nejdramatičtější okamžiky prožil Mlynář skutečně toho roku, snad tím, že jako bytostný „homo politicus“ nezachází do podrobností ani osobních, ani profesních, pokud se netýkají politického života.

Našla by se ovšem i bílá místa v politickém životopise Zdeňka Mlynáře - například se nedočkáme analýzy jeho pookupačního televizního projevu ze září 1968, kdy se poměrně jednoznačně postavil za řekněme „normalizaci s lidskou tváří“, i s vědomím rizika, že bude označen za zrádce a kolaboranta.

Pražské jaro_1968.jpg|foto: Archiv ČRo

Mlynáře bylo možné označit za pragmatického reformátora – nechyběla mu vůle změnit politiku i život lidí v Československu k lepšímu i koncepce, jak toho asi dosáhnout.

Politické a demokratizační změny se měly dít pozvolna, postupně, pod stranickou kontrolou - a pokud možno aniž by z toho Brežněva trefil šlak.

K 231 zakázal, Klub angažovaných nestraníků pouze jako zájmová organizace Národní fronty, ostatní politické kluby nepovolovat a být velmi obezřetný, pokud jde o snahy o skutečnou politickou opozici.

Obnovení sociální demokracie? Ani náhodou. (Jak řekl v jednom rozhovoru Ludvík Vaculík s ironií sobě vlastní: změny ano, ale s tou stranou nehýbat!)

Tento rozpor odráží i akční program KSČ ze začátku dubna 1968, autorem jeho politické části je totiž právě Zdeněk Mlynář. Že šlo o kvadraturu kruhu, je s odstupem let jasné, ale tehdy Mlynářovi nechyběl politický talent a chladná rozvaha, jak se opatrným reformám aspoň přiblížit.

Rozhodně byl Mlynář z řad reformátorů ten nejméně naivní a jako jeden z mála byl schopen nabídnout jak strategii reforem před srpnem, tak ústupových bojů po něm.

Nakonec na podzim roku 1968 například navrhoval Dubčekovi kolektivní rezignaci reformátorů Dubčeka, Smrkovského, Šimona i svou vlastní - jako jasné symbolické gesto, že s reformami je konec, a zároveň pragmatický krok, kdy ještě bylo možno vzít kariéristické spodině v KSČ vítr z plachet a určit relativně nedogmatického nástupce, který by zachoval zbytky slušné atmosféry v zemi.

I když i tady byly možnosti už omezené (Mlynář konkrétně navrhoval Dubčekovi jako nástupce duo Oldřich Černík (první tajemník) a Lubomír Štrougal (premiér).

Dubček Mlynáře nevyslyšel a Mlynář na listopadovém zasedání ústředního výboru KSČ rezignoval sám. Podařilo se mu i ve svém odchodu spojit pragmatismus s morálním postojem a uchránilo ho to nejhorších útoků normalizátorů a větších existenčních problémů, protože prakticky ihned nastoupil do Národního muzea do entomologického oddělení a setrval v něm až do svého podpisu Charty 77. Ale to už je jiná kapitola z jiných časů.

Pamětníci srpnových událostí z roku 1968 se sešli 21. 8. 2012 na pietním aktu před budovou Českého rozhlasu |foto: Khalil Baalbaki