Zdeněk Rotrekl – básník proti ráji pozemských hovad
„Tolik desetiletí píšu verše – a nevím, kdo je bude číst,“ povzdechl si v roce 1988 brněnský básník Zdeněk Rotrekl v článku, který vyšel v exilovém Svědectví. Zdeněk Rotrekl prožil ještě mnoho let po listopadu 1989, přesto jím položená otázka platí stále.
Pomineme-li dvě útlé sbírky básní, vydané v letech 1940 a 1944, zůstával Zdeněk Rotrekl pro většinového českého čtenáře do listopadu 1989 prakticky nedostupným. Jeho knížky vycházely v exilových nakladatelstvích a do Československa se dostávaly v zanedbatelném množství. Jeho jméno znali jen posluchači zahraničního rozhlasu – a to ještě jen ti, kteří udrželi pozornost i u pořadů, věnovaných literatuře.
A po listopadu 1989? Jistě, díky velké píli brněnského nakladatelství Atlantis začaly od roku 2001 vycházet Rotreklovy sebrané spisy, rozdělené do pěti svazků (čtvrtý z nich, memoáry, už Rotrekl nestačil dodiktovat; vydání rozsáhlého torza se chystá na rok 2015); můžeme tedy říci, že vyšlo prakticky „všechno z Rotrekla“.
Ale zajímavá věc: když v červnu 2013 Zdeněk Rotrekl zemřel, objevily se samozřejmě nekrology prakticky ve všech seriozních novinách a časopisech. Pročetl jsem je pečlivě – a jen málokde jsem narazil na víc než odstaveček, věnovaný jeho poezii. Zato ve všech se jejich autoři shodně (a velmi obsáhle) věnovali více než třináctiletému žalářování Zdeňka Rotrekla. Je to zvláštní a možná tak trochu příznačné pro naši dobu, dobu spěchající, která každou minutu přepočítává na peníze. Jako by si všichni ti autoři nekrologů pokládali stejnou otázku: Jak to ten Rotrekl mohl třináct let vydržet, jak je možné ztratit třináct let ze života a nebýt tím poznamenán…?
Zdeněk Rotrekl měl tak trochu smůlu. Zatímco jeho vězeňské historky, některé přízračné a jiné na hranici tragikomedie, jsou přeci jen většinovému publiku přístupné a jednoduše srozumitelné, jeho poezie není vůbec „čtením pro každého“. Tak to bylo před rokem 1989 a zůstalo to takové i po něm. „Já se častokrát ptám, pro koho vůbec píšu. Až budu mít po smrti, velice málo mne to bude zajímat. Teď se jenom tážu, v prostředí několikanásobné české kulturní diskontinuity, a odpověď mi nepřichází,“ napsal Zdeněk Rotrekl v už jednou zmíněném článku ve Svědectví z roku 1988. A zdá se, že tato otázka přetrvává dodnes.
„Zdeněk Rotrekl je autor velmi složitý,“ uvažuje literární kritik a historik Jaroslav Med: „Není to takový ten seifertovský lyrik, je to básník intelektuál. Neustále četl a studoval – a to vše se promítalo do jeho literární tvorby, která byla velmi nejednoduše strukturovaná a komplikovaná.“ Podle Jaroslava Meda by čtenář, který Rotreklovu poezii nezná, měl nejprve sáhnout po jeho neprávem málo ceněném románu Světlo přichází potmě: „Je sice napsaný velmi srozumitelnou formou, ale přeci jen je to próza, na které je vidět, že ji napsal básník.“
Zdeněk Rotrekl je nesporně zajímavou postavou, v dějinách české literatury výjimečnou – někoho, kdo by psal byť jen vzdáleně něco podobného, jako on, v naší literatuře v současné době nadejdete. Vyhraněná osobnost, člověk pevných názorů a jasného (křesťanského) ukotvení. Jen takový člověk mohl na otázku novináře, zda alespoň v mládí neměl nějaké „levicové“ období, odpovědět: „Svody komunismu mne nezasáhly. Já věděl, díky francouzskému spisovateli Bernanosovi, že pozemský ráj je stejně nedosažitelný jako ten druhý, a že i kdyby se lidstvu podařilo k němu dospět, stal by se rájem pozemských hovad.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
