Kněz, který rád sportoval, poznal přátele v PTP a kriminále

Kněz, kterého ostatní spoluvězni znali jako mírného pobožného člověka, k překvapení všech agresivního spoluvězně spráskal. V mládí chodil boxovat. Přinášíme další Příběhy 20. století, které vznikají ve spolupráci iDNES.cz a neziskové organizace Post Bellum.

Jan Svatek se narodil v roce 1916 ve vesnici Sedlec u Tábora, dnes Sedlec-Prčice. Pochází ze čtyř dětí, on a jeho starší bratr se stali kněžími. Jeho nejmladšího bratra Karla popravili nacisté během povstání 8. května 1945 po špatně zorganizovaném a nepromyšleném pokusu odzbrojit benešovskou jednotku SS.

„To byl odboj hloupých mladých lidí. Esesáci už odjížděli. Někteří takoví mladí naivkové si chtěli udělat slávu. Začali je odzbrojovat a přitom jednoho důstojníka zastřelili. Načež se sjeli ostatní esesáci z okolních kopců a nařídili vypálit obec. Byl tam výborný kaplan a řekl jim: ,Podívejte se, ti, co to udělali, jsou v lesích, tady zůstali nevinní bezbranní starší lidé. Ani já za to nemůžu, ale jestli chcete, tak já nabízím faru a svůj život.‘ Nezastřelili ho. Mého bratra, který neopustil maminku a sestru se dvěma dětmi, dopadli a musel si spolu s deseti lidmi vykopat hrob. Všichni byli na místě zastřeleni,“ popisuje hrůzu Jan Svatek, kterou zažila jeho rodina na úplném konci války.

V té době byl Svatek již vysvěceným knězem, který dokončil studium na pražském Arcibiskupském gymnázium přezdívaném „malý seminář“. Shodou okolností se statečný kněz později stal jedním z jeho duchovních vychovatelů u Premonstrátů na pražském Strahově.

Na gymnáziu Svatek studoval kromě jiného teologii, latinu a řečtinu. Vyučující řeholníci své studenty, připravující se k duchovní službě, nutili hrát fotbal: „Do sportu jsme byli blázni. Gymnázium mělo své fotbalové, volejbalové hřiště, na házenou i tenis. Jezuiti byli výteční lidé,“ pochvaluje si kněz, kterého atletiku a box učili mniši. Říká, že díky své fyzičce bez problémů zvládal vojnu u PTP i kriminál.

Po gymnáziu vstoupil k Premonstrátům a přijal kněžské svěcení. Vybral si řeholní jméno Hroznata a stal se pedagogem na jedné pražské církevní škole. Se studenty organizoval divadlo, pěvecký sbor, sportovní oddíl. Po válce prošel řadou farností v Nebušicích, Jihlavě, na Žatecku a Ústecku.

V červnu 1949 vydali biskupové pastýřský list nazývaný „Věřícím v hodině velké zkoušky“. Komunisté tlačili na katolickou církev, usilovali o zestátnění, podporu nového režimu. Biskupové nesouhlasili a napsali, že komunismus je v přímém rozporu s učením církve a povzbudili věřící, aby osvědčili svou věrnost Kristu.

StB kněžím vyhrožovala perzekucí, pakliže při bohoslužbách pastýřský list přečtou: „Já jsem listy četl, schoval jsem si jich pět v botě, abych je rozdával. Byli jsme prostě listem nadšení,“ vzpomíná Jan Svatek Hroznata, kterému později komunisté odebrali tzv. státní souhlas s duchovní službou.

Následně obdržel povolávací rozkaz na vojnu, ze které nebyla cesta zpět, dokud velitel neusoudil, že voják je uvědomělým socialistickým občanem. Odvedli ho totiž k trestním Pomocným technickým praporům PTP. To už bylo po dubnové Akci K, během které jeho řeholní bratry zatkli a internovali. Zrušili církevní školy, nemocnice, charitu a další církevní podniky.

Vojna u PTP se pro pátera Hroznatu stala novou školou i setkáním s nejtvrdší realitou: „Do té doby jsem takové lidi nepotkával. To byla škola života, kterou bych moc přál dnešním kněžím. Jeden byl řezník, druhý hostinský, taková, v dobrém slova smyslu, sebranka. Koukali, kde co zničit, aby režimu uškodili. Byl tam chlap, který když viděl auto, tak mu alespoň propíchal gumy. Toho zatkli a poslali k PTP za rozvrat. Vlez na půdu v domě, kde sídlil národní výbor a z té půdy na soudruhy řval: ‚Blbci, blbci!‘“ směje se Svatek Hroznata.

Po propuštění z vojny nastoupil do teplické fabriky, kde se na něj nalepili mladíci, podle něj nejspíše spolupracovali s StB, a lákali ho do protikomunistického odboje. Tušil, že se ho snaží do něčeho namočit. Odmítl je. Přišel mu však lístek, že se doma stalo neštěstí a má hned přijet. Netušil, že lístek je policejní provokace.

Jan Svatek Hroznata v roce 2007|foto: Post Bellum

Jeho staršího bratra, kněze řeholního jména Eliáš, odsoudili na osmnáct let kriminálu. Na nádraží ho sebrala eskorta StB. Výslechy nechce pamětník detailně popisovat, říká, že prostě na to nerad vzpomíná: „No víte, ono to v nás politických zůstává, je to trochu trpké. Můj bratr, který byl zavřený přede mnou, byl příšerně bit. Po propuštění doma vždycky v noci řval bolestí ze spánku, jak se mu zdálo o výsleších. Áťa Mandl, ten byl z nás nejvíc bit. Spoluvězni vyprávěli, jak tam slyšeli řev. Bolševici měli blbý způsoby. Já už to měl mírnější, dali mi celkem dost, ale to se dalo čekat,“ popisuje Jan Svatek Hroznata, který u soudu dostal 12 let.

Pět let trestu strávil v Kartouzích, kde pracoval na výrobě skleněných korálků. Zaměstnával je civilní podnik, jehož vedení trvalo i na víkendových směnách: „Na to jsme nehráli, prostě v neděli jsme nepracovali, ať nás přesvědčovali, jak uměli,“ vypráví Svatek Hroznata, který odmítal jako další řeholníci nástup do práce na sváteční den.

Vzhledem k tomu, že do kriminálu nastoupil v roce 1955, poměry ve věznice se změnily, a to hlavně díky odporu stovek dalších kněží a řeholníků, se kterými se v Kartouzích potkal. Jan Svatek Hroznata nebyl zařazen na kněžské oddělení, ale mezi ostatní vězně, kterým poskytoval duchovní útěchu, zpovědi, společné modlitby a tajné mše.

Ne každý však mnichy v kriminále snášel: „Byl tam jeden holomek, cvok. Žádal jsem ho, aby umyl podlahu, protože kdyby nebyla umytá, tak bychom byli potrestaní všichni. On to jenom namočil, tak mu říkám, půjč mi to, já to umeju sám. Měl jsem brejle a on mě praštil pěstí do oka. Byl to Slovák, trouba, neuměl to řešit jinak. Tak jsem mu nasekal. Uměl jsem boxovat, tak jsem mu nějakou vrazil. Když takového člověka nesrovnáte, mohl by se mstít, ale když dostane, tak se bojí.“

Jan Svatek Hroznata si odseděl pět let, propustili ho na amnestii v roce 1960. Státní souhlas získal až za Dubčeka ke konci 60. let. Do té doby pracoval ve smíchovské fabrice na výrobu naftových motorů. Přes dvacet let působil jako farář v kostele ve Staňkovic u Žatce. Do důchodu odešel ve dvaaosmdesáti a dosloužil jako emeritní kněz ve střešovické farnosti u kostela sv. Norberta v Praze.