Sovětskou hymnu nesnesla a odvrátila tvář

Od roku 2015 trpěla Věra Čáslavská rakovinou slinivky. Po roce se nemoc zhoršila. Dne 30. srpna jela na prohlídku do IKEMu, kde zůstala. Toho dne ve 21:55 zemřela. Odešla sedminásobná olympijská vítězka, čtyřnásobná mistryně světa, jedenáctinásobná mistryně Evropy, výjimečná sportovkyně, která podepsala v roce 1968 protikomunistické prohlášení Dva tisíce slov.

Lidé Věru milovali, když porazila sovětské závodnice na olympijských hrách v Mexiku krátce po srpnové okupaci v roce 1968. Obdivovali ji za tichý protest na těchto hrách, který projevila na stupních vítězů. Během sovětské hymny demonstrativně odvrátila tvář. Za pár let se Věra cítila zoufalá, opuštěná a zapomenutá.


Vyprávění Věry Čáslavské zaznamenali v roce 2014 lidé z neziskové organizace Post Bellum pro projekt Paměť národa. Tato unikátní sbírka vzpomínek vzniká od roku 2001. Obsahuje skoro pět tisíc záznamů. Post Bellum vyzývá každého, komu není minulost naší země lhostejná, aby na dokumentační práci přispěl finančním darem například prostřednictvím Klubu přátel Paměti národa.

Věra Čáslavská se narodila 3. května 1942 v Praze. Měla tři sourozence. Dva zemřeli – starší sestra Hana na leukémii, její mladší bratr Václav při autonehodě. Její tatínek prodával lahůdky v malém obchůdku v Praze na Poříčí, který vlastnil. Po roce 1948 mu ho komunisté zabavili, nastoupil jako úředník do účetní kanceláře, kde se podle slov Věry trápil. Měl rád své zákazníky, vůni bramborového salátu a klábosení.

Maminka se starala o děti: „Jako děti jsme při hudbě doma tančili, co jsme někde viděli, takové to padede. Až jednou řekla, tak dost, tady je málo místa, jdu vás zapsat do hodiny baletu,“ vyprávěla Věra pro Paměť národa v roce 2014. Věra pak několik let navštěvovala balet a krasobruslení, což patří k vynikající gymnastické průpravě. Malé Věry – často vystupující na přehlídkách s oranžovými plavkami, proto jí říkávali Pomeranč – si všimla mistryně světa v gymnastice Eva Bosáková.

„Maminka se s ní seznámila v šatně. Nabídla jí švestkový koláč a ona řekla, že by si mě vzala k sobě. Když jsem po několika dnech šla s maminkou za ní do tělocvičny na zkoušku, Eva Bosáková tam nebyla, ale jiná. A ta mi řekla, ať něco předvedu. Pak mamince sdělila, že gymnastika není pro mě,“ smála se Věra Čáslavská v televizním studiu Paměti národa.

První medaile

Věra na sebe upozornila už v roce 1958, když jí bylo šestnáct let. Účastnila mistrovství světa ve sportovní gymnastice v Moskvě, kde české družstvo obsadilo druhé místo. Ve víceboji jednotlivců skončila osmá. Téhož roku na mistrovství Československa dosáhla na druhé místo. O rok později získala na mistrovství Evropy v Krakově svou první zlatou medaili za kladinu a stříbrnou za přeskok.

Zinaida Voronina, Věra Čáslavská, Marianna Krajčírová (28.5.1967; Holandsko)

První větší úspěch prožila v roce 1962 na mistrovství světa v Praze, kde vyhrála přeskok, ve víceboji jednotlivců skončila druhá a třetí v prostných. Na olympijských hrách 1964 v Tokiu získala zlatou medaili ve víceboji jednotlivců, v přeskoku a na kladině. O rok později na mistrovství Evropy přivezla ze Sofie pět zlatých medailí.

O okupaci si myslela, že jde o vtip

Právě spala na ubytovně nedaleko šumperské tělocvičny, kde se připravovala na olympijské hry v Mexiku, když ji probudil pokřik vrátného: „Přepadli nás Rusové!“ Byly tři hodiny ráno 21. srpna 1968: „To byl takový veselý chlapík, dělal si furt legraci a trenérka ho okřikovala, aby nás tím nezdržoval. Proto jsem myslela, že je to vtip,“ vyprávěla Věra Čáslavská, kterou záhy odvezl džíp horské služby na desítky kilometrů vzdálenou chalupou na poutním místě Vřesová studánka.

„V rozhlase hlásili, že kdo podepsal Dva tisíce slov, a o mně se to vědělo, že by se neměl zdržovat na známých místech, aby ho Rusové nezatkli.“ Věra 14 dní před olympiádou cvičila v lese. Den před odjezdem na hry v Mexiku zašla na Václavské náměstí k soše sv. Václava:

„Jsem takové romantické povahy, chtěla jsem tam poprosit, aby mi dal sílu, abych sovětské závodníky porazila. Pozorovala mě taková babička. Pak se osmělila a zeptala se: ´Nejsi Věrka Čáslavská?´ Řekla jsem, že jo. A už jsem čekala otázku, jestli mám nebo nemám mozoly, na to se lidi ptali nejčastěji. A ona povídá: ´Víte, děvenko zlatá, já se za vás budu modlit. Dejte těm Rusákům pořádně na frak! A budu se modlit, abyste nespadla z tý kladrýny!´ Všichni, kteří jsme měli za soupeře reprezentanty okupantů, tak jsme se hrozně snažili. Třeba kanoista Čtvrtečka se tam málem utopil, jen aby nad tím Sovětem zvítězil. Bohužel prohrál o špičku kánoe.“

Věra Čáslavská ukazuje čtyři zlaté medaile z olympiády v Mexiku 1968

Mohla udělat „Victory“, ale tichý protest byl spontánní

Věra Čáslavská získala na Olympijských hrách v Mexiku v roce 1968 zlato za víceboj, přeskok, bradla a prostná. Stříbro pak za kladinu a v družstvech: „Moje babička byla úžasná. Vyprávěla mi pak, když zaslechla z místního pouličního tlampače hlášení, že mám zlatou za přeskok, svátečně se oblékla a vyrazila dolů do vesnice. A to už se k ní sbíhali sousedky, jestli to ví! Než došla do obchodu, hlásili, že mám zlatou za přeskok, a než koupila chleba, uslyšela hlášení, že mám zlatou za bradla a přeskok,“ popisuje Věra Čáslavská fenomenální úspěch v Mexiku.

Tyto olympijské hry patří mezi výjimečné i politickou demonstrací několika závodníků. Zlatý a bronzový Afroameričtí medailisté z běhu na 200 metrů – Tommie Smith a John Carlos zvedli na stupíncích vítězů zaťaté pěsti v černých rukavicích. Protestovali tak proti diskriminaci černochů v USA. Charta olympijských her zakazuje jakékoli politické demonstrující projevy, oba závodníci byli vyloučeni z týmu. „I já jsem chtěla domů něco vzkázat. Mohla jsem udělat „V“ victory, ale to bych asi přišla o medaili. Říkala jsem si, že Československo ji potřebuje. Ale když jsem zaslechla první tóny sovětské hymny, spontánně jsem se odvrátila,“ vypráví Věra Čáslavská pro Paměť národa.

Slabé chvíle, o kterých mluvila

V Mexiku se během olympijských her vdala. Vzala si neméně slavného sportovce, atleta – běžce Josefa Odložila, držitele olympijské medaile z Tokia. Vrátila se domů a brzy otěhotněla. Její závodní kariéra skončila. V roce 1971 ji vyloučili z řad členů ČSTV. Říká, že jí prohledávali byt, neustále na ní někdo naléhal, aby prohlásila okupaci za bratrskou pomoc. Nemohla sehnat zaměstnání: „Nejvíc jim vadil můj podpis pod Dva tisíce slov. A že jsem se vdávala v kostele a že jsem odvrátila hlavu.“

I přes tlak přátel, kteří ji přemlouvali, aby odvolala, vytrvala. Svůj podpis pod Dva tisíce slov nikdy zpět nevzala. Ovšem, aby mohla dokončit školu a trénovat, musela přece jen učinit řadu ústupků normalizačnímu režimu. V únoru 2016 pro Českou televizi přiznala slabé chvíle: „Takové nervy, kdo to má každý den snášet. Odrazilo se to samozřejmě i v manželství, Dva tisíce slov a odvolání bylo dnes a denně na talíři. Když strana a vláda zjistila, že po zlém to nepůjde, tak to zkusili po dobrém a navrhli mi takový kompromis, že uděláme interview do Rudého práva. Tak jsme s jistým velice rozumným novinářem panem Zvonimírem Šupichem, to byl slušný člověk, udělali interview, kde jsem tedy měla jen v náznacích a velmi jemně naznačit, že vstup vojsk byla bratrská pomoc. Tak jsme udělali interview, a když s ním pan Šupich přišel za šéfredaktorem, tak mu řekl: ´Vy jste se zbláznili. Vždyť jste naopak umocnili to, co se nemá,´ a roztrhal to. A tím bylo vyřešeno, měla jsem od nich klid a oni věděli, že to je konečná,“ prozradila Věra Čáslavská v Hyde Parku ČT24.

Komunisté jí nechali v roce 1974 dostudovat Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, několik let trénovala mladé sportovce v Praze a Mexiku. Po roce 1989 se stala jednou z poradkyní prezidenta Václava Havla.

Poradkyně Věra Čáslavská (vpravo) hovoří s prezidentem Václavem Havlem během jeho setkání s brněnskými studenty v Mahenově divadle v lednu 1990

V roce 1993 ji zasáhla tragédie. V srpnu 1993 po potyčce se synem Martinem zemřel její bývalý manžel Josef Odložil. Syn za to dostal trest odnětí svobody na 4 roky, v roce 1997 byl osvobozen milostí Václava Havla, o kterou Čáslavská nežádala. Poté se stáhla do ústraní. Následujících deset let se téměř s nikým nestýkala a nikde nevystupovala, žila v domě s pečovatelskou službou.

S depresemi se léčila v psychiatrické léčebně v Bohnicích a k nim se přidala i závislost na prášcích na spaní: „Nespavost mám od dob studií. Musela jsem číst po nocích. Moje tělíčko potřebuje jen tři hodiny spánku, snad mi to jednou nevrátí,“ posteskla si v listopadu 2014 Věra Čáslavská. Její vyprávění natočil pro Paměť národa spolupracovník Post Bellum Vilém Faltýnek.

Věra Čáslavská v roce 2014
autor: Mikuláš Kroupa
Spustit audio