Čtyřletá dívenka žebrala a spala na ulici. Nevzali ji do dětského domova – byla ze sudetoněmecké rodiny

Marianna Tomašovská, roz. Rathnerová - Foto: Post Bellum

Marianna Tomašovská, roz. RathnerováFoto: Post Bellum

O sudetských Němcích, když už se o nich v médiích mluví, je to takřka vždy v negativním slova smyslu. Politikové se bojí účastnit se sudetoněmeckých krajanských setkání, většina se k nim vyjadřuje pohrdlivě.

Vynikají v tom komunisté, ale přidávají se mnozí další. Důvodem jsou dvě věci: jejich údajné majetkové nároky, ale především jejich zrada Československa ve 30. letech minulého století, kdy většinově podporovali Hitlera. Ale co jejich děti? Celý život, zvláště ti, kteří tu v Československu po roce 1945 zůstali, se vyrovnávají s fašistickou nálepkou. 

Ve sběrném lágru pro Němce v Meziměstí u Broumova někdy v roce 1946 znovu otěhotněla osmadvacetiletá paní Rathnerová, maminka pětiletého chlapce. Její manžel, který se právě vrátil z amerického zajetí, nevěřil, že je to jeho dítě.  

Marianna Tomašovská roz. Rathnerová v roce 2017 - Foto: Post Bellum

O své děti, po tom, co jeho žena v roce 1949 zemřela, se nestaral. Z Marianny se stal místní dětský žebrák, často spící na ulici pod širákem. Pochopila, že je nenáviděné sudetoněmecké dítě, „harant fašistů“ a za komunismu to nebude mít lehké. 

Vyprávění paní Marianny Tomašovské zaznamenali lidé z Post Bellum a sdružení Antikomplex. Celý záznam, fotografie a texty naleznete ve sbírce Paměti národa. Pokud jí chcete podpořit, staňte se členem Klubu přátel Paměti národa zde.

Tatínek Marianny, pan Rathner, byl místní vyhlášený kovář a řemeslo zdědil po svém otci, mistru v oboru a vlastníkovi slavné broumovské „Rathnerovy kovárny“. Podle jeho dcery býval veselým čtverákem, který uměl vysedávat v hospodě, nikdy nenadával a nikdy nepomlouval. Tak ho popisuje jeho dcera, která na něj nedá dopustit, i když jí jako malou nechal napospas ulice.  

Po válce se prý změnil. Začal pít. V alkoholu utápěl děsivé obrazy z války, které ho pronásledovaly, domnívá se paní Tomašovská. Jako voják wehrmachtu jednotkám zajišťoval na východní frontě logistiku s koňským povozem. Zažil pravděpodobně nepředstavitelné hrůzy, masové vraždy na Ukrajině.  

Otec Marianny Tomašovské jako voják wehrmachtu (první zprava) - Foto: Post Bellum

Otec Marianny Tomašovské jako voják wehrmachtu (první zprava)Foto: Post Bellum

„Táta o tom přede mnou nikdy nechtěl mluvit. Jen když si dal pivo a pár panáků režné, tak se před lidmi z hospody, když ho dlouho přemlouvali, rozpovídal. A od nich jsem se to dozvěděla. Viděl, jak se vojáci modlili v kostele, pak do něj nahnali místní a upálili je tam. Co si myslíte, že to mohlo s takovým citlivým člověkem, jako byl můj táta, udělat?“ říká Marianna Tomašovská roz. Rathnerová. 

Jak se měl postarat o rodinu, když přišel o ruku 

V té době, kdy celá rodina Rathnerova žila v lágru v Meziměstí u Broumova, přišel jejich otec o ruku. Měl opravit v nedaleké továrně čistírnu na len. Když ve stroji cosi montoval, někdo ho pustil, čímž mu amputoval ruku. Rodina byla zoufalá, obávala se neznámého ve válkou zničeném Německu a hlavně netušili, jak se o ně postará zmrzačený jediný živitel rodiny. 

Lidé z továrny, kde se úraz přihodil, mu sehnali práci: s koňským povozem rozvážel pazdeří, suché kousky ze stonků lna, se kterým se tenkrát topilo v tzv. piliňácích. Z lágru byli Rathnerovi po necelých dvou letech s podlomeným zdravím propuštěni. Protože v táboře sloužili jako tlumočníci, mohli v Československu zůstat. 

Otec Marianny Tomašovské s koňským povozem rozvážel pazdeří, suché kousky ze stonků lna - Foto: Post Bellum

Otec Marianny Tomašovské s koňským povozem rozvážel pazdeří, suché kousky ze stonků lnaFoto: Post Bellum

Nejranější dětské vzpomínky má na den smrti maminky 

Marianna se narodila už na svobodě v březnu 1947 v malé chaloupce v Bučnici. Rok a půl po porodu její maminka zemřela na rakovinu. Na jejím zdraví se podepsala nedostatečná výživa, špatné hygienické podmínky v lágru a těžký porod, který prožila sama v lese. Nejranější dětské vzpomínky Marianna ráda nemá, připomínají jí den, kdy maminka zemřela.  

„Byla u nás spousta lidí. Plakali, někteří mě hladili po vláskách a říkali tatínkovi: ´Vždyť je ti tak podobná!´ Až později mi došlo, že si táta myslel, že nejsem jeho. Ono se to v tom lágru mohlo snadno stát,“ vypráví paní Tomašovská. Její otec, pan Rathner, se v průběhu následujících let málem upil.  

Své dvě děti nechal léta samotné, bez pomoci, bez jídla, na ulici po žebrotě: „Bráška se o mě nestaral, nemohl. Kdo by si vzal domů dva? Takže jsme šli po svém. Do broumovského dětského domova mě nevzali; řekli, že ať se o fašistické dítě starají Němci. Protože jsem měla jednoho z rodičů, oficiálně jsem nebyla sirotkem a město mi nepřispělo na život ani korunu. Do roku 1953 jsem proto vyrůstala v Teplicích nad Metují jako takový neoficiální obecní sirotek,“ vypráví paní Tomašovská, která se naučila krást, spát venku, žebrat a hlavně přežít.  

V roce 1953 se otec Marianny Tomašovské znovu oženil - Foto: Post Bellum

V roce 1953 se otec Marianny Tomašovské znovu oženilFoto: Post Bellum

V roce 1953 se její otec znovu oženil, vzala si ho starší vdova, která se o děti postarala. Marianna se celý život řídila instinktem, který prý v sobě objevila v dětství – blíží-li se malér, schovat se a počkat, až to přejde.  

Kontrolovala, do koho se zamiluje, ale dvakrát jí to nevyšlo 

Z Marianny vyrostla učenlivá a snaživá dívka. „To jsem si rychle uvědomila, že když chci něčeho dosáhnout, musím se opravdu snažit. A tak jsem dělala, co jsem mohla.“ Vystudoval s maturitou na optika, později profesi opustila a pracovala na dráze a jako hotelová hospodyně.  

Marianna každou chvíli čelila různým narážkám na německou národnost zvláště ve škole od dějepisáře, který se na ní často před třídou obracel, že jistě jako Němka něco ví o koncentrácích a podobně. „Musela jsem rozlišovat, do koho se zamilovat. Nesměla jsem do kluka, jehož rodina by mě jako Němku nepřijala,“ vysvětluje paní Tomašovská, která se odstěhovala a v Kutné Hoře si našla partnera. 

Stará ukolébavka z Broumovska, která se zpívala v sudetských rodinách - Foto: Post Bellum

Stará ukolébavka z Broumovska, která se zpívala v sudetských rodináchFoto: Post Bellum

Chtěla být blízko dětem, stala se vedoucí pionýrkou 

V životě se rozvedla dvakrát. První muž jí prý považoval za exota a zvlášť jeho rodině vadilo, že raději než na nedělní oběd vyráží na celodenní výlet se zabalenou houskou. Když byla s dětmi na výletě, muž se naložil do alkoholu, vysvětluje paní Tomašovská. 

Druhý manžel – potetovaný Slovák, strojvedoucí na dráze, jí po třech týdnech manželského soužití surově zbil, protože mu nepřipravila teplou večeři. Utekla na policii, která jí doporučila, aby se do bytu nevracela, ale víc pro ni udělat nemůže. Žila na ubytovně na nádraží, kde pak i pracovala šest let jako výhybkářka a pokladní.  

S prvním mužem měla dvě děti. Aby jim byla nablízku, složila zkoušky v pedagogické nástavbě a přihlásila se do místního pionýra. Léta pak s dětmi jezdila na tábory, vedla družiny: „Měla jsem výsledky. Dělali jsme úžasné nástěnky k VŘSR, MDŽ a tak podobně,“ popisuje Marianna, čím se režimu zavděčovala.  

Chtěla občas cestovat do Německa za příbuznými. Doporučení jí musel vydat uliční výbor KSČ. „Sice jsem nešla do strany, ale byla jsem loajální. Víte, mně se myšlenka komunismu i docela líbila, ale byla to utopie, to ví dneska každý. Když chcete s vlky výti, znáte to, ne? Tak jsem se přizpůsobila. Na té šaškárně jsem také svým způsobem podílela.“ 

Marianna Tomašovská roz. Rathnerová - Foto: Post Bellum

Pořad: Příběhy 20. století  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: neděle 20:10; repríza na Radiožurnálu sobota 21:05  |  Délka pořadu: 51 minut  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Radiofórum

Twitter

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace