Dostal jsem jízdní kolo a flintu. Ale náboje už nebyly. Příběh Hanuše Adamce

Předkové Hanuše Adamce, s výjimkou děda z matčiny strany, byli Češi: přesto byl členem Hitlerjugend a na samém sklonku války, v dubnu 1945, musel narukovat do německé armády.

Hanuš Adamec se narodil v listopadu 1928 v Ústí nad Labem. Jeho prarodiče přišli na sever Čech za prací a brzy „zapadli“ do německého prostředí. Adamcovi mluvili doma německy, ale stejně plynně uměli i česky.

Bydleli v Trmicích – a otec, člen sociální demokracie, se z dělnických profesí vypracoval na tajemníka městského úřadu. Za Čecha se vždy považoval, k české národnosti se přihlásil i roku 1934.

Rodiče rozhodli, že syn bude chodit do německé školy – dceru, o dva roky mladší, poslali pro změnu do české.

Čtěte také

Hanuš vzpomíná, že na tom nebylo nic divného, ještě v polovině 30. let spolu prý Češi a Němci v Ústí vycházeli „běžně sousedsky“, národnost nebyla důvodem k nepřátelství.

Situace se začala měnit rok dva před Mnichovem, ale Hanuš říká, že jako kluk to nepocítil.

Po odtržení pohraničí v osmatřicátém zůstala jeho rodina v Trmicích: „Z Trmic a našeho okolí odešlo jen minimum lidí, z mého příbuzenstva, z rodin mých kamarádů, všichni Češi zůstali. Proč by odcházeli? Samozřejmě odešli někteří pracující ve státních službách, čeští učitelé…“

Na otázku „proč by odcházeli?“ je jistě snadná odpověď: protože Československo bylo „ořezáno“ způsobem, který byl pro mnoho Čechů nepřijatelný, a protože především mnoho lidí nechtělo žít v Německu a už vůbec ne v Hitlerově Německu. Rodina Adamcova se však rozhodla, že domov neopustí.

V roce 1939 Německo rozpoutalo válku, roku 1941 dostal Hanušův otec povolávací rozkaz do Wehrmachtu. Do války nechtěl, u odvodu se bránil potvrzením své české národnosti:

„Řekli mu: ‚Ano, jste Čech, to je v pořádku, ale jste občanem německé říše, máte svoje povinnosti a svoje práva.‘“ Odvedli ho, avšak pro špatné zdraví byl zařazen na administrativní práci do Litoměřic.

Hanuš Adamec nastoupil na obchodní akademii. Přijímacími testy prošel bez obtíží, musel ale splnit i další podmínku, vstoupit do mládežnické organizace Hitlerjugend. Říká, že mu to jako 14 – 15letému klukovi příliš nevadilo, vstoupili všichni kamarádi.

Povolávací rozkaz: 11. 4. 1945

V roce 1944 uzavřely německé úřady školy, včetně té Hanušovy, a tak nastoupil do továrny v Teplicích. Dělal kontrolora, přeměřoval písty do tankových motorů.

V podniku pracovali především totálně nasazení z nejrůznějších zemí Evropy, stmelovala je práce a stálé ohrožení nálety.

Když Hanuš dostal povolávací rozkaz – 11. dubna 1945 – plakali i jeho kolegové. Všichni věděli, že válka je prohraná, Německo poražené, a že kluci jako Hanuš jsou de facto posíláni na smrt.

Tady se narodili prarodiče Hanuše Adamce|foto: Post Bellum

V noci vyrazil s kamarádem na nádraží, doprovázely je maminky. Vlak projížděl přes vybombardované Drážďany do Chemnitzu. Dorazili na shromaždiště do nedaleké vsi:

„Přišli jsme do té obce 12. nebo 13. dubna. Co tam s námi mohli dělat? Tak jsme tam uklízeli. Fronta již byla blízko a jeden velitel pak říkal: ‚Jdeme, jdeme.‘ No tak se samozřejmě organizovaně šlo. Dostali jsme jízdní kola, měli jsme oblečení, pušky. Já si pamatuju, že mi dali belgickou pušku, ale patrony ne, protože je už neměli. Říkali: ‚Tu pušku si vem.‘ No, idiotismus. Tak jsme šli. Mně bylo 16 a byl jsem slabý kluk, šli jsme vzadu. Procházeli jsme obcemi a maminky tam stály na chodníku, plakaly. (…). A můj kamarád říkal: ‚Hele, dál nepůjdeme, zmizíme.‘“

Hanuš Adamec s kamarádem dezertovali, zahodili pušky. Do Chomutova je svezl německý důstojník, nebyli mu – v pracovních uniformách – nápadní.

Kousek za městem dohonili lazaretní vlak, naskočili a s hrůzou se dívali na trpící raněné. Šťastně se pak dostali domů.

Po válce Hanušův otec nastoupil jako dělník do továrny, kde zamlada pracoval, Hanuš dělal v zahradnictví. V létě jim začalo hrozit vyhnání z domova:

„Cestou za naším domem odcházelo mnoho známých s vozíky. Najednou někdo zazvonil, přišla skupina revolučních gardistů. My měli kufry připravené. Tatínek ale pověsil v kuchyni nezarámované portréty Stalina a Beneše, s gardisty mluvili s maminkou česky, já jsem jim taky řekl dobrý den – a oni z toho byli úplně blbí, že nejsme Němci. Pak přišel jeden, který nás znal, a řekl: ‚Necháme je ještě tady, musíme to projednat. No, a nakonec jsme směli zůstat.‘“

Pokud vás vyprávění Hanuše Adamce zaujalo, poslechněte si ho kdykoli nahoře v článku nebo v iRadiu.