Jaroslav Grünberg: Moje žena mě měla v kriminále na starosti jako bachařka
Příběhy 20. Století, dokumentární pořad, který vysíláme každý týden v neděli ve 20 hodin, vychází z Paměti národa, největší dokumentaristické sbírky, kterou v republice máme.
Lidé z Post Bellum 15 let objíždí pamětníky a natáčejí jejich vyprávění. Dnes je na Paměti národa uloženo přes 4000 svědectví.
Vzniká tak pestrá mozaika, která připomíná, co všechno obyvatelé této země prožili: Války, nacistickou a sovětskou okupaci, komunistické lágry, monstrprocesy, ale také vzepjetí proti totalitním režimům, které vyvrcholilo v roce 1989.
Jsou to příběhy hrdinství i bolesti, pádů a zbabělosti. Příběh, který naladíte 1. listopadu, je z mnoha ohledů výjimečný.
Je v něm vlastně všechno – 2. světová válka, utrpení židovských obyvatel, povstání v roce 1945, komunistické kriminály… Všechno toto plnými doušky prožil Jaroslav Grünberg.
Je výjimečné, jak na jednu z nejstrašnějších dob této země, tedy 50. léta, kdy byl zavřený, vzpomíná. Říká, že to byla vlastně jeho nešťastnější léta. Ve vězení potkal svoji ženu.
Sloužila tam jako bachařka: „S manželkou jsem se seznámil v Zámrsku, kde mě hlídala. Ona byla krátkou dobu u vězeňské stráže a zásluhou primáře-vězně ze Zámrsku jsme se u něho mohli s manželkou scházet v ordinaci. My jsme si nějak padli s manželkou do oka. Děvčata nás hlídala, protože byla na zácviku, ale byli tam i bachaři, dobří Moraváci. Pak manželka a další byli převeleni do Lnářů. V Zámrsku jsme byli takový vzorový kriminál pro mladistvé a oni se na nás zacvičovali. To byl osud, že jsme se do sebe zakoukali. Oni něco dělali ve skleníku a já tam šel něco opravit, a tak jsem to tak opravoval, až jsme se tam sčuchli trošičku. A právě dozorci Tošovský a Kubiska říkali, že jestli se to dozví někdo v Praze, tak nás všechny zavřou,“ vypráví Grünberg.
Asi po půl roce byla paní Růženka převelena do vězeňského zařízení Lnáře, ale vztah s Jaroslavem pokračoval. Za pomoci bachařů si tajně dopisovali a po Jaroslavově propuštění se konala i svatba.
Paní Růženka odešla od vězeňské stráže a našla si civilní zaměstnání jako prodavačka. Svatba se konala v katolickém kostele v Praze na Žižkově v roce 1951:
„Žádali jsme, to už jsem byl jako PTP, že se chceme brát. Manželka měla kvůli tomu trable. Svatbu jsme měli v kostele v Praze na Žižkově. A to tam tenkrát byli i bachaři. Ten brněnský náčelník říkal: ‚Tobě jdu, Růženko, na svatbu, i kdyby mě to mělo stát vyhazov.‘ Taky tam byla komunistka Sirůčková, náčelnice bachařek,“ popisuje pamětník.
Dne 22. února 1951 byl z rozhodnutí komise při Krajském soudu v Pardubicích pan Jaroslav ze Zámrsku podmínečně propuštěn.
Okamžitě ho povolali na vojnu k Pomocným technickým praporům do Mimoně, odkud jej asi po dvou měsících převeleli do dolů na Ostravsko, kde strávil téměř tři roky života.
Po definitivním propuštění a odpykání si vojenské služby u PTP začal Jaroslav Grünberg pracovat jako elektrikář v Neratovicích. Později si udělal řidičský průkaz a jezdil jako řidič až do důchodu a bez nehody, jak sám zdůraznil, u ČSAD.
S manželkou nejprve bydleli v jedné místnosti, až časem se jim díky jednomu z přátel podařilo na Žižkově sehnat byt. Zde se také narodily dcery Jaroslava a Marie.
Poslouchejte Příběhy 20. století o Jaroslavu Grünbergovi kdykoli nahoře v článku nebo v audioarchivu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
