Jedeme jako stroj. Tentokrát dorazilo na čtyřicet raněných. Příběh lékaře Ediba Jaganjace

31. prosinec 2017

Blokáda Sarajeva začala v dubnu 1992. Bosensko-srbské jednotky obklíčily město krátce poté, co muslimští a chorvatší obyvatelé Bosny a Hercegoviny odhlasovali v referendu nezávislost.

V Sarajevu, na něž každodenně dopadaly střely a granáty, žilo téměř 400 tisíc lidí: mezi nimi i lékař Edib Edo Jaganjac, který už čtvrt století bydlí v Praze a pracuje na traumatologii v pražské Motolské nemocnici. Je autorem slavné knihy Sarajevská princezna (víc zde) a jeho vzpomínkám jsou věnovány nedělní Příběhy 20. století.

Narodil se 14. května 1957 v Sarajevu, dětství prožil v Jugoslávii za vlády Josipa Broze Tita; jeho otec vyrůstal v dětském domově a stal se profesorem chemie, matka byla dcerou islámského duchovního. Edib Jaganjac vystudoval medicínu, pracoval jako lékař v Zenici, v pětaosmdesátém se oženil, o rok později se mu narodila dcera Sára a v roce 1990 druhá dcera Nina. Roku 1992 získal specializaci jako chirurg.

A pak se jednoho dne vrátil ze Zenice domů a druhý den už ho srbské jednotky nepustily z města: „Asi za tři měsíce jsem pochopil, že sice ještě máme elektřinu a ještě si dáváme v kavárně kapučíno, ale je válka. Z kavárny jsme se dívali na kopec na druhé straně, kam padaly granáty a lidé utíkali jako mravenci.“

Nemocnice, kde není voda, kde není jídlo

Situace v Sarajevu se rychle zhoršovala, bylo pod nepřetržitou palbou z okolních kopců, obyvatelé je nesměli opustit. Po ulicích se pohybovaly skupiny ozbrojených gangsterů, kteří sami sebe prohlásili za „vojenské jednotky“, brali lidem auta, vykrádali obchody, drancovali domy a byty.

Umírání na ulicích se stalo součástí sarajevské každodennosti. „Byl jsem venku na ulici s malou Ninou, seděla mi za krkem. A odstřelovač ji minul tak, že jí proletěla kulka skrz vlasy a zasáhla dveře hned za ní,“ vzpomíná Edib Jaganjac. Tehdy se rozhodl, že jeho děti a žena Dubravka musí pryč.

Podařilo se je vyvézt z města v konvoji se zraněnými, odjížděli 18. května 1992. „Tehdy se mi zhroutil celý svět. Už je nikdy neuvidím. Ještě mnohem strašnější je, že ony tři už neuvidí mne. Moje smrt se mi zdála naprosto nedůležitá. Ale co bude s nimi?“ Dubravka Jaganjacová se naštěstí i s dětmi dostala k srbským příbuzným do Bělehradu.

Edib začal pracovat v nemocnici, ve válečném provizoriu operoval lidi, zraněné kulkami a minami: „Představte si nemocnici, kde není voda. Kde není jídlo. Kde nelze sterilizovat nástroje. Kde je tisíc postelí a z toho 600 úplně rozbombardovaných. Kde funguje jen chirurgie a je zakázáno dělat jakékoli operace, které se dají odložit. Prvních šest měsíců jsme téměř nespali a nejedli. Před válkou jsem měl 110 kilo, když jsem Sarajevo opouštěl, vážil jsem sedmdesát.“

V knize Sarajevská princezna o tehdejší situaci píše: „Jedeme jako stroj. Tentokrát dorazilo na 40 raněných. Mrtvé nám nevozí. Ještě před půl rokem nám občas přivezli i mrtvé, v naději, že třeba ještě žijí, nebo že my něco uděláme. Teď už ne. Zvykli si na smrt. Všichni jsme si příliš zvykli na smrt.“

Sarajevská princezna

Během působení Ediba Jaganjace zasáhlo nemocnici více než 700 granátů a fosforových bomb: „Jednou jsem zrovna spal, když pokoj vedle mě vyletěl do vzduchu. Byl jsem ale tak unavený, že jsem kolegům řekl, ať mě nechají být, a spal jsem dál. Když jsem se probudil, zjistil jsem, že v pokoji vedle chybí celá zeď.“

Sarajevská princezna se jmenovala Irma Hadžimuratovič. Jako pětiletá holčička si hrála na ulici s dětmi, její matka rozpoznala zvuk letící miny a chránila dceru tak, že si na ni lehla. Šrapnel matku zabil, proletěl skrz a zastavil se až v Irmině těle. Edib Jaganjac Irmu úspěšně operoval, ale záhy věděl, že dívka nepřežije, pokud se ji nepodaří převézt do lépe vybavené nemocnice.

Dostat pacienty v kritickém stavu z obleženého města bylo však krajně obtížné, soustavně narážel na nezájem, lhostejnost, politické obavy západních vlád, absurdní byrokratické komplikace. V knize píše: „Všichni jsou proti Irmě. Naše policie, všechna podělaná vojska kolem nás a OSN a její pravidla. Všichni!“

Lékaři nakonec přesvědčili zahraniční novináře, aby o Irmině příběhu pořídili několik reportáží (přezdívku Sarajevská princezna jí dali redaktoři BBC). Její příběh dojal svět, britský premiér pro ni vyslal letadlo, ale bylo už pozdě a Irma nepřežila. Otevřela však cestu k evakuaci stovek dalších zraněných.

Edib Jaganjac to komentuje věcně a smutně: „Dokud veřejnost neviděla na vlastní oči někoho, kdo trpí, důležití lidé nehnuli ani prstem.“ Stal se razantním kritikem mezinárodních organizací a institucí (současně v rozhovoru velmi oceňuje společnost Člověk v tísni). V souvislosti s Irminým příběhem se na něj obracelo víc a víc novinářů – a vypráví, že nakonec byl z obleženého Sarajeva de facto vypovězen jako člověk, který přidělává potíže.

Za hranice ho OSN propašovala: „Dostal jsem vestu a modrou helmu, aby to vypadalo, že jsem jejich zaměstnanec. Řekli mi, že půjdeme přes srbský check point na letiště. Bál jsem se, že mne na check pointu poznají, v té době jsem byl pořád v televizi. Naštěstí tam zrovna stál džíp s Jackie Shymanski, novinářkou ze CNN. Uviděla mě, nadechla se a zakřičela na vojáka, který se blížil k našemu autu. Pak začala křičet na všechny ostatní, přitáhla k sobě pozornost, otočili se k ní a na nás jen mávli, abychom projeli. Když jsme projížděli, podívala se na mne a zamávala mi. Možná mi zachránila život.“

V roce 1993 se Edib Jaganjac setkal se ženou a dcerami. Rozhodli se, že budou žít v Praze, kde se jim podařilo získat dočasný pobyt - nechtěli status uprchlíků, aby mohli pracovat.

autor: adr
Spustit audio