Jsem ubožák a hříšník, říká pětkrát trestaný bývalý vězeň svědomí, kněz a jezuita František Lízna

Osmnáctiletý František Lízna, maturitní foto, Jevíčko - Foto: Post Bellum

Osmnáctiletý František Lízna, maturitní foto, JevíčkoFoto: Post Bellum

Šestasedmdesátiletý kněz, jezuita František Lízna má toho hodně za sebou: tisíce kilometrů na pěších cestách z Čech až do španělského Santiaga de Compostela, rakovinu prostaty, podpis Charty 77 i léta v kriminálu.

Za komunistické totality seděl pětkrát. Jednou ho chytli na hranicích s Rakouskem ve vagonu s cukrem. Za hanobení vlajky Sovětského svazu si odseděl sedm měsíců. Za šíření samizdatu dostal dva roky.  

Lízna o sobě říká: „Jsem ubožák! Je dobře, že máme papeže Františka, který říká, že jsme všichni ubožáci.´Jsem hříšník!´ říká František! Já jsem tak rád, že to tak František říká,“ neskrývá obdivem k papeži páter Lízna, který žije a slouží mše v malé vesnici Vyšehorky u Mohelnice. Tento jezuita patří mezi nejvýkonnější kněze v okrese co do počtu křtů. Je známý svojí laskavostí, léta se obětavě stará o bývalé vězně a bezdomovce. Za komunismu – když neseděl – pracoval jako pomocná síla v nemocnicích a ústavech tělesně postižených. 

Páter František Lízna. Fotografie pro výstavu My jsme to nevzdali - Foto: Štěpán Hon

Kostelní varhany nevychovaly vzorňáčka 

František Lízna vyrůstal na Moravě v přísně katolicky vedené rodině lidoveckého funkcionáře. Jeho maminka Ukrajinka ho porodila během války 1941 v Jevíčku. Žili v malém bytě nad hospodou v domku naproti kostela. Po osmi dnech od narození nechali Františka rodiče pokřtít.  

Miminko vyrůstalo – dalo by se říci – v křesťansky idylickém prostředí za zvuků kostelních zvonů a varhan: „Byl jsem darebák! Dělali jsme různé lotroviny, o kterých není radno moc asi mluvit, protože bych mohl ztratit z pověsti hodného chlapce, ale já jsem tedy hodný chlapec nebyl,“ vypráví s úsměvem Lízna, který na sebe prozradil, že při blbnutí mu o rok starší bratr prostřelil nohu pistolí, kterou někde splašili.  

Litoměřice 1979, před kněžským svěcením. František Lízna se spolužáky - Foto: Post Bellum

Po několika měsících léčby ho propustili a vypadalo to, že už nebude nikdy správně chodit. Naštěstí sjížděl na kole kopec do kostela na bohoslužbu, vyhýbal se nějaké holčičce, vyboural se a nohu si znovu zlomil. Tentokrát ho operoval zkušený lékař, který mu nohu dal do pořádku. 

Vštěpování křesťanských ctností rákoskou 

Na svého tatínka vzpomíná jako na člověka, který se nezdráhal k výchově svých synů požít rákosku. Vtloukal do nich křesťanské cnosti. A ukázal jim je i v praxi. Odmítl spolupráci s KSČ. Lákali ho, aby k nim vstoupil, nebo aby lidové straně škodil zevnitř jako místopředseda, později předseda lidovců Josef Plojhar. Vyhodil je. I za to byl později úředně po roce 1948 tzv. odeslán na dva roky nucených prací do tábora v Oslavanech. Rodina se musela vystěhovat. Úřady jim zabavili auto. 

Příběh Františka Lízny zpracovali lidé z neziskové organizace Post Bellum. Celý záznam vyprávění, fotografie a texty zpřístupnili ve velké internetové sbírce Paměť národa. Post Bellum žije díky soukromým darům. Lidé jí posílají drobné finanční částky každý měsíc. Pomozte Paměti národa i vy. Jak na to se dozvíte zde.

Ředitel gymnázia maturanta Líznu ponížil, když před ním roztrhal jeho přihlášku na práva a sdělil mu, že ho čeká dělnické učňovské povolání, za což mu je Lízna dodnes vděčný: „Jsem šťastný. Za to všechno. Vždyť kdyby mi tento ředitel neroztrhal přihlášku na práva, kde bych byl dnes?“ ptá se sám sebe Lízna.  

V učení na tiskaře moc dlouho nevydržel, zavřeli ho, protože poničil vlajku SSSR: „Byl jsem zamilovaný do dívky, která žila v Babolkách, což bylo asi deset kilometrů od nás. Stalo se to těsně před prvním májem. Měl jsem v plánu ji ten den poprvé políbit. Když jsem tam přišel, všichni plakali. Jejich tatínka zavřeli komunisté jako kulaka. Byl jsem strašně naštvaný. Ani jsem tu dívku nepolíbil. Když jsem šel zpátky přes Jičín, na škole tam visela československá a rudá vlajka. Tu jsem sundal a nesl jí jako kosu přes rameno. V lese jsem jí pak podélně potrhal a zavěsil na strom,“ vypráví Lízna.  

Páter František Lízna. Fotografie pro výstavu My jsme to nevzdali - Foto: Štěpán Hon

Páter František Lízna. Fotografie pro výstavu My jsme to nevzdaliFoto: Štěpán Hon

Druhý den si pro něj přijeli příslušníci SNB. Jeho tatínek se ho přede všemi zeptal, jestli to udělal, Lízna odpověděl, že ano. U soudu dostal za hanobení státních symbolů sedm měsíců vězení a putoval do dolů na Jáchymovsku. 

U smradlavých vepříků si uvědomil, kde najde svobodu 

Po propuštění dostal povolávací rozkaz. I na vojně měl malér na prvního máje. Odmítl nést v průvodu transparent s nějakým připitomělým socialistickým heslem ve smyslu věčného přátelství s SSSR. Od té doby sloužil jako pasák vepřů a ovcí, kde si uvědomil, že svobodu najde jedině za hranicemi. 

Po vojně přijal místo jako dělník v uherskobrodském cukrovarnickém národním podniku. Skládal pytle cukru do vagónů určených na export do Rakouska. Jednou se mu podařilo vytvořit si skryté místečko mezi cukrem a před zaplombováním se ve vagonu skryl. Moc si z cesty nepamatuje, protože jí prospal. Vytáhli ho pohraničníci na hranicích: „Dodnes nevím, jestli to bylo kvůli chrápání, nebo mě odhalili psi,“ vysvětluje Lízna, který si za pokus o ilegální opuštění republiky odseděl rok na Pankráci. 

Páter František Lízna. Fotografie pro výstavu My jsme to nevzdali - Foto: Štěpán Hon

Po propuštění se pokusil přejít hranice znova, tentokrát pěšky přes východní Německo. Plánoval dostat se do Berlína a dál na Západ. Hranice přešel, ale v prvním německém městečku poprosil kohosi o pomoc. Jako uvědomělý socialistický občan tohoto uprchlíka dotyčný předal východoněmecké policii. Ta ho odvezla na hranice, kde si ho přebrali čeští pohraničníci a StB. Kupodivu uvěřili jeho historce, že přešel v místech, kde se nenacházely dráty. Lízna jim dokola opakoval, že se chtěl usídlit v zemi našeho socialistického souseda. Propustili ho bez trestu. 

Kněz, který komunistům odmítl složit slib loajality 

František Lízna na pouti do Santiaga de Compostela - Foto: Archiv Františka Lízny

František Lízna na pouti do Santiaga de CompostelaFoto: Archiv Františka Lízny

František Lízna se už znovu o přechod nepokoušel. Přijal místo pomocníka v ústavu pro fyzicky a mentálně postižené na Velehradě, kde se setkal s jezuity. Mnozí z nich se právě vrátili z trestaneckých táborů, kde léta těžili uran. Během tří týdnů si uvědomil, že toto je jeho cesta. Začal studovat teologii, prošel několikaletým noviciátem, absolvoval náročné třicetidenní duchovní cvičení zakladatele jezuitského řádu Ignáce z Loyoly. Složil řeholní věčné sliby chudoby, čistoty a poslušnosti, přijali ho do řádu Tovaryšstva Ježíšova a po dostudování litoměřické teologické fakulty, byl vysvěcen na kněze.  

Nepřijatelným se pro něj stal slib, který požadoval komunistický Úřad pro věci církevní. Bez tohoto souhlasu kněz nedostal plat a faru: „Slibuji na svou čest a svědomí, že budu věren Československé republice a jejímu lidově demokratickému zřízení a že nepodniknu nic, co by bylo proti jejím zájmům, bezpečnosti a celistvosti. Budu jako občan lidově demokratického státu plnit svědomitě povinnosti, jež vyplývají z mého postavení, a vynasnažím se podle svých sil podporovat budovatelské úsilí směřující k blahu lidu.“  

Kněz a jezuita František Lízna vůči komunistickému režimu nehodlal projevit sebemenší lokajství a loajalitu. Souhlas s duchovenskou činností získal až po Sametové revoluci v roce 1989. 

František Lízna za česko-německými hranicemi - Foto: Archiv Františka Lízny

František Lízna za česko-německými hranicemiFoto: Archiv Františka Lízny

Křty na operačních sálech 

V době normalizace pracoval v nemocnicích jako pomocná síla: „Na operačních sálech jsem často viděl, jak lidé umírají. Říkal jsem – nejsi-li pokřtěn, křtím tě ve jménu otce, i syna i ducha svatého. Někteří puritánští kněží to neuznávají, ale to nevadí. Věděl jsem, že to mám dělat,“ říká Lízna, kterého přišli zatknout příslušníci StB v roce 1984 kvůli šíření samizdatů do olomoucké nemocnice na sádrovnu.  

Ačkoliv kněz tušil, že to může přijít, byl zaskočen: „Řekl jsem, protože tam seděli sanitáři a medici: ´To je ale ostuda!´ A oni chytře odpověděli: ´To je vaše ostuda! Ne naše!´ Já si to tak vyčítal, když jsem si později četl breviář, měl jsem říci: ´Ó, ta šťastná chvíle, kdy můžu nést pouta pro Ježíše Krista.´ To by byla legrace, jak by byli zmatení,“ směje se František Lízna, kterého v 80. letech soudili třikrát, nejdřív dostal 20 měsíců, podruhé sedm, naposledy ho zatkli a soudili v roce 1988, za šíření letáků o politických vězních. Tehdy dostal dva měsíce vězení. 

Pořad: Příběhy 20. století  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: neděle 20:10; repríza na Radiožurnálu sobota 21:05  |  Délka pořadu: 51 minut  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Radiofórum

Twitter

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace