Juliána Lápková: Od sebevraždy ji zachránil komunista a odborář správy jáchymovských lágrů

1. prosinec 2013

Juliána Lápková pochází z malé vesnice Vřesce nedaleko Tábora. Její rodina tady více než sto let hospodařila na 16 hektarech půdy. Po roce 1948 její otec odmítl vstoupit do místního kolchozu. Celé rodině pak komunisté předvedli, co umí: Zavřeli otce, bratra poslali k PTP, Juliánu estébáci vydírali, znásilnili a donutili podepsat spolupráci. Od sebevraždy jí zachránil její budoucí manžel, loajální komunista, předseda odborů správy jáchymovských táboru. Nabídl jí, že ji ochrání a vzal si ji.

Přinášíme další Příběhy 20. století, které vznikají ve spolupráci iDNES.cz a neziskové organizace Post Bellum.

Juliána Lápková rozená Pecháčková žije v jednom činžovním domě v Havířově. Necítí se tu dobře. Na její vkus potkává až příliš často komunistické voliče, kteří ji provokují svou mantrou, že za bolševika bylo líp: „Ty paničky mají pravdu. Jejich manželé, havíři, nosili domů opravdu dost peněz a většina z nich nemusela pracovat. Já se v nemocnici oháněla na tři směny,“ říká Juliána Lápková, která se skoro dvacet let starala o svého těžce nemocného manžela.

Umíral na tzv. uranovou nemoc. Ozáření mu způsobilo chudokrevnost. Než zemřel, absolvoval více než 1700 bolestivých transfuzí. Kvůli lásce k muži, který ji zachránil, prý nehází všechny komunisty do jednoho pytle. Byť důvodů k nenávisti má prý skutečně mnoho.


Peníze nešetřili, nakupovali techniku

Vyrůstala na statku, který její otec miloval. Na rozdíl od ostatních hospodářů nešetřil, ale všechno utrácel na vylepšení statku: „Nebyl to táta, který by na své děti dělal ňu-ňu. Od toho byla maminka. Když jsem přišla ze školy, čekala na mě práce na poli nebo u zvířat. Měli jsme krásnou usedlost, ne největší, ale nejhezčí. Tatínek zařídil vodovod, napáječky, takže zvířata přišla ke žlabu, čumákem zmáčkla knoflík a tekla jim voda. Naše kotce pro dobytek byly z kovových prutů, takže jste hned viděli, kde zvířata jsou a jak žijí. To nikdo z okolí neměl,“ popisuje Juliána Lápková, které udřená maminka zemřela v roce 1944 na tuberkulózu.


Soudruh Knytych neklepal

Po roce 1948 vesnici ovládla šestice komunistů. Nejhorší byl prý jistý Knytych, vzpomíná Juliána: „To bylo široko daleko největší hovado. Dostal funkci na kraji. Tatínek si z něho dělal legraci, což ho strašně uráželo. Zakládal JZD, ale nerozpoznal krávu od vola. Byl to vyučený síťař, vyráběl taková síta na mouku. Tatínek nechápal, proč by měl vstoupit do JZD. Měli jsme všechno svoje.“

Po vzoru jejího otce se zdráhali do družstva i ostatní. Věřili starostovi Pecháčkovi, který ve vesnici kromě svého hospodářství provozoval obecní knihovnu a lidé k němu chodili i jako k doktorovi. Jako legionář v Rusku sloužil u zdravotníků. Úřady jim po roce 1950 nařídily obrovské odvody. Navíc Pecháčkům zabavili většinu dobytka, pole a svěřili jim neplodnou půdu u lesa.

Usedlost Lápkových ve Vřescích

„Tatínek věděl, že je to konec. Zapřáhl posledního nemocného vola a šel k lesu. Vrátil se bez něho. To zvíře tam vysílením padlo. A pak ho zavřeli.“ Starý Pecháček dostal u táborského soudu 8. listopadu 1951 půl roku vězení za trestný čin ohrožování zásobování. Jeho syn Josef narukoval k PTP. Kulakovu dceru Juliánu vyhodili ze zdravotnické školy.

V šestnácti letech zůstala na statku sama s šestasedmdesátiletou babičkou: „Knytych přišel na statek. Zrovna jsem dojila. Ukázal mi pod klopou odznak KSČ a začal se procházet po usedlosti s takovým samolibým úšklebkem. Neklepal. Babička jen spínala ruce a volala: ,Panenko Mariá! Co s námi bude! Jeden Hitler odešel a druhý přišel!‘“

Pecháček si odseděl trest a vrátil se na statek, který málem nepoznal. Proměnil se v zasmrádlou žumpu. Jeho majetek postupně jézéďáci rozkradli, poškodili vodovod a z jeho stodoly si udělali vepřín. Soudruzi mu sdělili, že mu byl zabaven majetek jako náhrada za náklady soudního řízení. Znovu ho lámali do JZD. Když opět neuspěli, chtěli ho obejít.

Z pétépácké vojny uvolnili Josefa: „Měl na sobě ještě uniformu černých baronů. Nevím, co tam s ním na úřadě dělali. Jestli fyzicky mučili nebo jen psychicky týrali. Po několika hodinách zavolali tatínka, ať si pro něj přijede, že jim omdlel,“ vypráví Juliána, kterou také přemlouvali, aby se přidala ke kolchozu: „To by špatně dopadlo. Musela bych vzít někoho přes hlavu násadou od lopaty.“

Josef se oženil a odstěhoval se k ženě někam k Vodňanům. Juliánu nechali dostudovat zdravotnickou školu a hned po maturitě v roce 1954 dostala umístěnku – světe div se – do ošetřovny u jáchymovského dolu, kde trpěly tisíce politických vězňů. Její otec i babička krátce potom zemřeli. Jejich statek zabavilo JZD, kam všichni ostatní zastrašení sedláci z okolí vstoupili. Juliána se ocitla v pasti.

Juliána Lápková roz. Pecháčková, zdravotní sestra na Jáchymovsku


Estébáci si z ní chtěli udělat prostitutku

Pohledná devatenáctiletá nezkušená a nezadaná dívka ze statku žila na ubytovně hned vedle kasáren ruských vojáků. Milostné nabídky odmítala: „Byla jsem ve společnosti Rusáků, esenbáků a estébáků. Neustále vymýšleli, jak mě dostat do postele. Tohle ale nebyli lidé, kteří by mi imponovali. Zvedal se mi z nich žaludek.“

Každé ráno v pět hodin nastupovala v Ostrově na autobus, aby včas stihla včas službu v malé dřevěné boudě u uranového dolu Anna na Jáchymovsku. Hned u ošetřovny stála strážní budka s dozorcem: „Vězni byli milí, pochopitelně jsem se jim líbila a mně jich bylo líto. Rychle se rozkřiklo, že jsem dcera kulaka a že vězňům dám třeba čokoládu,“ vysvětluje Juliána Lápková, která skočila na estébáckou provokaci. Uvěřila udavači, který jí požádal, zda by mohla vězňům vynést nějaké motáky. Hned druhý den si pro ni přijela policejní eskorta: „V místnosti sedělo tak pět estébáků. Ušklíbali se. Že prej všechno vědí, že jsem vynesla dopisy a jestli vím, co mě čeká?! Ale že mě nedají, ale mají podmínku. Byla jsem, jak v mrákotách. Nakonec jsem souhlasila a podepsala to,“ vysvětluje Juliána, která ze strachu, že ji znásilní, ztlučou a odstraní, souhlasila se vším.

Její svazek tajného spolupracovníka s krycím jménem „Horká“ založila Správa ministerstva vnitra v Jáchymově s registračním číslem 1375. Co přesně se tenkrát ve vyšetřovně během sedmihodinového výslechu stalo, nevíme. Paní Juliána o tom do detailu mluvit nechce. S ohledem na to, co následovalo, se můžeme domnívat, že estébákům v jejím případě o policejní spolupráci nešlo.

„Hned se mi ozval estébák a dal si se mnou rande. Byla jsem zoufalá. Estébáci se ze mě chtěli udělat kurvu, holku pro všechno,“ vzpomíná na nejhorší chvíle Juliána. Po týdnu vydírání a ponižování si pořídila tubu sedativního a hypnotického fenobarbitalu: „Už jsem nemohla dál. Jeden z vedoucích ražby se opil a na ošetřovně mě znásilnil. Nehlásila jsem to.“ Po třech dnech váhání se rozhodla k sebevraždě.

Ten den přišel na vyšetřovnu postarší předák a přivedl tři horníky otrávené metanem. Blouznili a vzlykali. Sestra jim podávala podkožní dávky kofeinu a volala na okres do nemocnice: „Ten muž, co je přivedl, mě neustále sledoval. Byl docela sympatický, měl tvář, které byste věřili. Po službě jsem jela domů a chtěla jsem se otrávit. V autobuse ke mně přistoupl právě tento člověk a ptal se mě, co mi je? Že jsem bledá jako stěna a že mě doprovodí,“ popisuje Juliána setkání se svým budoucím manželem Miroslavem Lápkou.

Cestou k ní domů se mu se vším svěřila. Předseda odborů správy jáchymovských táborů a komunista Lápka jí slíbil, že se na něj může ve všem spolehnout a že si to s estébáky vyřídí: „Byl to rázný člověk. Báli se ho, protože nevěděli, jestli za ním nestojí někdo z vyšších míst. Tak to pro mě skončilo. V roce 1961 jsme se vzali. To už jsme žili v Havířově, kam jsme se odstěhovali do nového sídliště pro havíře.“

Miroslav Lápka na začátku 60. let

Její svazek v roce 1958 na pokyn vyššího důstojníka estébáci uložili do operativního archivu, následujícího roku uložili do archivu. Skartován byl v roce 1964.


Znovu ji okradli po sametové revoluci

Po roce 1989 restituovala rodinou usedlost. Obytnou část nemůže užívat, protože v něm bydlí bývalý předseda místního národního výboru, který se nemíní odstěhovat. Platí prý směšný nájem: „Nevěděla jsem, jaké mu mám dávat nájemné, a tak jsem to dala k soudu. Chtěla jsem po něm aspoň dva a půl tisíce. Napsal, že je to nemravné. U soudu v Táboře, kde tenkrát tátu poslali do vězení, stanovili 480 korun měsíčně. Prý neužívá zápraží, takže lítá snad komínem, nebo co? Že neužívá dvůr, nesuší prádlo, tak platí jen za pět našich místností necelou pětistovku.

Pak jsem žádala obecní úřad Ratibořské Hory, pod které obec spadá, aby se nájemné zvedlo. Tak oni to vždycky zvedli o dvacet korun,“ stěžuje si Juliána, která žije sama v malém bytě v havířovském činžáku, kde nejčastěji poslouchá rádio.

Za znehodnocené budovy, zničené stroje a náhradu živého inventáře obdržela akcie místního zemědělského družstva, o které ji a dalších několik tisíc lidí okradla společnost obchodující s akciemi. Zůstala jí jen pole, která pronajímá a několik rozpadajících se hospodářských budov: „Ty jsou prakticky na zřícení. Když to náhodou spadne, tak to budu platit já,“ dodává Juliána Lápková.


Vzpomínky Juliány Lápkové zaznamenali lidé z Post Bellum. Pakliže je vám Post Bellum sympatické, staňte se členem Klubu přátel Paměti národa a drobnými penězi pomozte jejich práci.

autor: Mikuláš Kroupa
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.