Komisaři NKVD poděkoval za „dětský trest“ tří let v gulagu. V temnici by nepřežil už ani den

Fotka z gulagu z roku 1940 pochází z vyšetřovavcích svazků NKVD uložených v ukrajinském archivu - Foto: Post Bellum, Adam Hradilek

Fotka z gulagu z roku 1940 pochází z vyšetřovavcích svazků NKVD uložených v ukrajinském archivuFoto: Post Bellum, Adam Hradilek

V malé místnosti seděl u stolu lidový komisař NKVD. Výpověď vězně Dimitrije Popjuka zapisoval tužkou na zežloutlé a omačkané papíry. První otázka: „Proč jste přešel hranice SSSR?“

Popjuk, československý občan prchající před maďarskou policií z Podkarpatské Rusi, ochotně vypovídal. Naivně si myslel, že po dvou měsících, které strávil v odporném sklepě se 120 dalšími vězni, bude propuštěn. Není přeci důvod, proč by ho měli dál zadržovat? Sám se pohraničníkům přihlásil.  

Komisař NKVD mu přečetl rozhodnutí: „Za narušení hranic SSSR se odsuzuje podle paragrafu 80 na tři roky do tábora nucených prací.“ Popjuk vstal a poděkoval. Cokoliv prý bylo lepší než se dusit ve sklepní temnici. Konečně přišla změna.  

Dobytčím vagonem, kde cestou umrzlo několik vysílených vězňů, ho transportovali za polární kruh do tzv. devátého lágru Olb, který byl součástí komplexu Kargopollag. Tady oslepl kvůli nedostatku vitamínu A, vysílením z práce v lese a hlady omdlel, léčili ho pouštěním žilou a přikládáním baněk. 

Lágr přežil jen díky tomu, že se o něj starala Anna Ivanovna, místní vrchní, přes 50 let stará lékařka, původem německá abatyše. Po propuštění z gulagu, díky diplomatickému úsilí Heliodora Píky, se jako zahraniční voják vyznamenal v bitvách na východní frontě: u Bílé Cerkve, Kyjeva a jako výsadkář seskočil do Protektorátu, připojil se k partyzánům na Mělnicku. 

„Když se řeklo vpravo v bok, já se otočil do leva. A tak podobně. Čímž jsem vyvedl z míry dotyčného instruktora. Nevydržel to a dal mi pohlavek. Mě to samozřejmě vyprovokovalo – bylo mi devatenáct roků, cítil jsem se silný, tak si takové věci nenechám líbit – a vrátil jsem mu to,“ popisuje konflikt Dimitrij, který kvůli tomu dostal obsílku maďarského správního úřadu, že má nastoupit jako trest dvouměsíční vězení. „To byla chvíle, kdy jsem se rozhodl, že uteču do Sovětského svazu.

Rusíni nechtěli do Levente, byli československými vlastenci 

Dimitrij Popjuk má uvedené v materiálech NKVD občanství maďarské. S tím však nesouhlasil. Narodil se 10. října 1921 ve městě Jasiňa na Podkarpatské Rusi jakožto československý občan. Podkarpatská Rus byla přepadena zhruba padesátitisícovou maďarskou armádou a obsazena během zhruba deseti dní v březnu 1939.  

Pro devatenáctiletého Popjuka to znamenalo konec gymnaziálních studií. Neuměl maďarsky. Musel nastoupit do vojenské přípravky Levente. To byly maďarské polovojenské oddíly určené pro 12-22 leté mladíky připravující se ke službě v maďarské armádě. „To bylo něco jako stát se přisluhovačem okupantů,“ vysvětluje Popjuk, který se všemožně povinným sobotním cvičením v Leventě vyhýbal.  

Maďarsko, v prvních letech války spojenec nacistického Německa, vzneslo v době Mnichovské konference nárok na Podkarpatskou Rus. Argumentovalo, že historicky bylo toto území Uhersko, tudíž náleží pod maďarskou správu. Podkarpatská Rus měla před 2. světovou válkou přes 600 tisíc obyvatel, z toho 380 tisíc Rusínu, 102 tisíc Maďarů, 80 tisíc Židů.

Příběh Dimitrije Popjuka je velmi podobný tisícům dalších mladých Rusínů, říká badatel z Ústavu pro studium totalitních režimů Adam Hradilek, který přes ukrajinské historiky objevil unikátní archivní fond. Na Ukrajině – jak se ukázalo – zůstaly z té doby vyšetřovací a kádrové svazky NKVD.  

Adamovi se podařilo nemalou část fondu zdigitalizovat: „V letech 1939-1941 uprchlo z území bývalé Podkarpatské Rusi před maďarskou okupací přibližně pět a půl až šest tisíc převážně mladých lidí, nejčastěji ve středoškolském věku. Z těch šesti tisíc bylo zhruba 5 procent žen, 12 procent Židů, ostatní Rusíni. Kdybych měl zobecnit motivy, tak většinou prchali právě proto, aby nemuseli do služby v Leventě,“ vysvětluje badatel Hradilek z ÚSTR, který mezi stovkami svazků přivezl i ten Dimitrije Popjuka. 

Dimitrij Popjuk v roce 2003 - Foto: Post Bellum

Dimitrij Popjuk v roce 2003Foto: Post Bellum

„Je obtížné luštit tyto ručně psané výpovědi. Často se jednalo o pologramotné zaměstnance NKVD, kteří rozhovory zapisovali,“ vysvětluje Hradilek. Výpovědi Popjuka z léta roku 1940 jsou takřka totožné s tím, co vyprávěl v roce 2003 pro Paměť národa – utíká před maďarskou okupací, nechce sloužit v Leventě, v SSSR hledá bezpečí… 

Málem ho zabil zánět ledvin 

Dimitrij Popjuk v lágru na Sibiři trpěl obrovskými bolestmi zad. Netušil, že se jedná o rozsáhlý zánět obou ledvin. Po práci prý nemohl vyčerpáním vyjít ani tři schůdky do dřevěného baráku k palandám vězňů. Další den při pochodu z práce omdlel přímo pod rudou hvězdou umístěnou na vysoké bráně do tábora.  

Po třech dnech bezvědomí ho probrala lžička horkého bujonu v ústech. Krmila ho pohledná a laskavá zdravotní sestra v nemocničním baráku. Tady se zotavoval asi tři měsíce. Že přežil, považoval za zázrak. Popisuje, jak upadal do zcela apatického stavu mezi bdělostí-spánkem-omdlením. Lékařka ho v gulagu léčila bez léků. K dispozici žádné neměla.  

Přikládala baňky, potírala mu záda alkoholem, pouštěla mu žilou, prováděla autotransfuzi: „Nabírala krev ze žíly a pouštěla jí do svalů a do zadní části těla, tak posilovala organismus vlastní krví,“ popisuje Popjuk léčebné metody. 

Lékařský respekt ke snaze, ale baňky a autotransfuze je nesmysl 

Vyšetřovací svazek NKVD uložený v ukrajinském archivu. Objevil ho a zdigitalizoval badatel USTR Adam Hradilek - Foto: Post Bellum, Adam Hradilek

Vyšetřovací svazek NKVD uložený v ukrajinském archivu. Objevil ho a zdigitalizoval badatel USTR Adam HradilekFoto: Post Bellum, Adam Hradilek

Jak by se za daných okolností dalo léčit bez léků? Ptali jsme se lékaře Jana Hlavičky z pražské Fakultní nemocnice Královské Vinohrady: „Zaměřil bych se především na bylinky. Řada mechů a lišejníků má antiseptické účinky, lze je po usušení použít jako obvazový materiál. Odvar z heřmánku a řepíku lékařského má desinfekční účinek, používá se dodnes jako obklad. Stejně jako odvar z dubové kůry na křečové žíly a hemoroidy. Řada hub může zvláště v kombinaci s alkoholem vyvolat zvracení, což je žádoucí efekt u otrav (např. hnojník). Obyčejné dřevěné uhlí má obrovskou absorpční schopnost a využívá se u střevních infekcí a otrav. 

Alkohol lokálně zvyšuje prokrvení periferních částí těla a při problémech s pohybovým aparátem může pomoci. Cibule a česnek jsou přirozené fytoncidy, podobně účinné jako antibiotika. Královnou je samozřejmě chirurgie: nůž, jehla a steh. Baňky nemají žádný efekt, snad jen psychologický. Ani autotransfuze zvláště podávaná do svalu, kde způsobí maximálně krevní sraženinu a následnou infekci. Pouštění žilou u některých konkrétních hematologických nemocí je prováděna dodnes, ale za přísných hygienických podmínek, kterých v táborech nemohlo být nikdy dosaženo. Hodnotím to z pohledu dnešních poznatků, nesrovnatelných s okolnostmi v lágru. Cítím hluboký respekt ke každému, kdo se v takové situaci aspoň o něco pokusil,“ píše v emailu doktor, kardiochirurg Jan Hlavička. 

Parašutista Mrůzek načapal manželku s milencem 

Dimitrij Popjuk se v gulagu blízce spřátelil s Alfrédem Mrůzkem. A to je pozoruhodná a takřka zapomenutá postava našich dějin. Alfréd Mrůzek - tak jako Dimitrij - přežil gulag v nemocnici. Po propuštění z lágru - tak jako Popjuk - nastoupil k čs. jednotce formující se v Buzuluku. Stal se z něj - tak jako z Dimitrije - výsadkář. Alfréd byl v roce 1944 vysazen do prostoru Berouna. Odtud pocházel.  

Neuváženě během vojenské operace navštívil svojí manželku. Načapal jí však s milencem. Z nešťastného pobláznění se pak potácel městem - nedbaje, že ho sledují poděšení sousedé a i vojáci wehrmachtu. Zázrakem ho nikdo nezastavil. Prý to byl dosti podivín, naznačuje ve vyprávění pan Popjuk. 

Amatérský boxer malého vzrůstu Alfréd Mrůzek prý v Buzuluku šíleně boxoval do zdi a do dřevěných paland tak urputně, že mu tekla z kloubů krev. A taky měl – jak říká Dimitrij - nadpřirozené schopnosti - četl budoucnost z dlaní. Potvrdila se jeho přepověď, že Dimitriji válku přežije a bude z něho důstojník československé armády. To všechno vyprávěl Dimitrij Popjuk pro Paměť národa v Písku, kde v roce 2003 žil. 

Pořad: Příběhy 20. století  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: neděle 20:10; repríza na Radiožurnálu sobota 21:05  |  Délka pořadu: 51 minut  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Radiofórum

Twitter

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace