Mám na pivo a cigára, a je mi dobře. Nenechám se koupit, aby se člověk mohl sám sobě podívat do očí!

J. J. Neduha ukazuje své výtvarné dílo - Foto: Post Bellum

J. J. Neduha ukazuje své výtvarné díloFoto: Post Bellum

„Estébáčku, kolik prášků musíš denně brát? Abys mohl po své práci v klidu usínat,“ zpívá drnkajíc na rozladěnou akustickou kytaru jednasedmdesátiletý Jaroslav Jeroným Neduha.

Píseň je to stará ještě z dob, kdy tohoto vyzáblého dlouhovlasého undergrounďáka pronásledovala StB. A nakonec ho zlomila. V rámci akce Asanace ho donutila vystěhovat se do Rakouska. 

Příběh J. J. Neduhy zdokumentovaly žákyně 9. třídy ZŠ Norbertov Anežka Pavlíková, Johana Ratajová, Marie Špůrová a Anna Žalmanová. Pomáhaly jim jejich učitelky Stanislava Rychtářová, Olga Šátková, a dokumentaristé z Post Bellum. Žáci, učitelky a pamětník se zapojili do projektu Příběhy našich sousedů. Tady je jejich dílo, které také uslyšíte jako jednu z pěti rozhlasových reportáží v dokumentu Příběhy 20. století. 

Prožijte Příběhy_toppromo_b - Foto:  Český rozhlas

Příběhy našich sousedů je vzdělávací projekt neziskové organizace Post Bellum pro žáky osmých a devátých tříd. Ti se za doprovodu svých učitelů a lidí s Post Bellum na několik měsíců stanou rozhlasovými nebo televizními dokumentaristy. Mají za úkol vyzpovídat pamětníka, natočit vzpomínky, digitalizovat fotografie, prozkoumat archivy a nakonec vytvořit rozhlasovou, televizní nebo psanou reportáž či dokument. Někteří podle příběhu kreslí komiks, jiní tvoří prezentaci pro spolužáky, další se vydají do Českého rozhlasu, kde jim redaktoři pomohou sestříhat nahrávku do rozhlasové reportáže. Nakonec musí vystoupit před publikem a výsledky své práce představit veřejnosti a odborné porotě. Do Příběhů našich sousedů se v regionu zapojují obvykle všechny základní školy, takže jednotlivé týmy reprezentují nejen sami sebe, ale i školu. Do projektu se už zapojilo přes tisíc dětí a stovky učitelů. Výsledky jejich práce si můžete prohlédnout na webových stránkách Příběhy našich sousedů. Příběhy našich sousedů organizuje Post Bellum vždy ve spolupráci s městy a obcemi jako zřizovateli škol. Partnerem projektu je Český rozhlas a ÚSTR. Projekt finančně podporuje MK ČR, MŠMT, soukromí dárci a byl podpořen také grantem z Islandu, Lichtenštějnska a Norska v rámci EHP fondů www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz.

S panem Jaroslavem Jeronýmem Neduhou, hudebníkem, spisovatelem, malířem a hlavně charismatickým člověkem, jsme se setkaly 6. listopadu 2015 v pražských Dejvicích. Toto setkání patří k těm, na která člověk jen tak nezapomene. 

Ze svobodné Anglie do komunistického Československa kvůli dívce  

Jaroslav J. Neduha se narodil 6. srpna 1945 v České Lípě. Dětství prožil s prarodiči v pražském Motole. Tenkrát to prý byla vesnice, kam se jezdilo lyžovat. V létě v potoce chytali raky: „A já jsem byl od rána do večera venku v teplákách a v gumákách. Nádherný dětství,“ vypráví J. J. Neduha. 

Na konci 60 let Jaroslav Neduha vycestovat z Československa. Tenkrát to ještě šlo: „Byl jsem v hospodě a přišel kluk a povídá: ´Járo, nechceš jet do Anglie?´ A já jsem řekl, že chci. A tak jsem jel do Anglie a jediné slovo, co jsem uměl anglicky, bylo steamer, což znamená parník. Sedl jsem si na Piccadilly, sežral poslední banán a neměl jsem nic. Ale měl jsem kytaru, tak jsem hrál a vybíral do klobouku. Takto jsem živil tři lidi a sebe. V Anglii jsem byl přijat na Královskou grafickou akademii, ale kvůli přítelkyni jsem se vrátil,“ vypráví pan Neduha. 

Tak se poprvé dostal do hledáčku StB. Tajná policie si ho po jeho návratu pozvala na výslech: „´Vy si myslíte, že je dobře, že jste se vrátil, jo?!´ A já jsem odpověděl: ´No, já se domnívám, že jo.´“ Československo, kde vládli komunisté a kam v srpnu přijely sovětské tanky, pro pana Neduhu znamenalo místo otroctví: „Komunisti byli vrahouni, lháři, podvodníci! Byli jsme vlastně 40 let v nevolnictví. Nemohli jsme cestovat, našim rodičům sebrali všechno!“  

Zpíváním necenzurovaných písní si řekl o problémy s StB  

V roce 1970 si pan Neduha založil svoji první kapelu Extempore. S touto skupinou zpíval a hrál devět let: „Protože jsem byl v roce 1979 unaven, tak jsem název Extempore přenechal Chadimovi, a že budu chovat králíky. A jelikož se mi hned začalo stýskat po muzice, tak jsme založili kapelu Mezzanin.“ 

J. J. Neduha s Karlem Krylem, druhá polovina 80. let v zahraničí - Foto: Post Bellum

J. J. Neduha s Karlem Krylem, druhá polovina 80. let v zahraničíFoto: Post Bellum

V roce 1982 byl pan Neduha tajnou policií, která ho vydírala a zastrašovala, donucen k vystěhování do Rakouska: „O půlnoci jsem nasedl do vlaku. Na peróně stáli moji kamarádi a hráli moje písničky. Na housle a na kytary. Zpívali a brečeli. A já se smál a v koutě stáli estébáci. Na kamarády jsem z vlaku volal: ´Teď jste na řadě vy!´ A rozbrečel jsem se, až když vlak dojel na Franz-Josef-Bahnhof. Tam už na mě čekal Vasil, který se mnou hrál v Mezzaninu. Ten odjel o rok dřív, to se mu podařilo. Druhý den jsme šli a hráli jsme na zahradě v Metropolu za večeři a za pivo. Za tři dny už jsme hráli za peníze jako duo. No a za týden už jsem měl vídeňskou kapelu Extempore bluesband.“ 

Po revoluci se vrátil zpět do Čech. Když jsme se Jaroslava Neduhy zeptaly, zda by chtěl ve své minulosti něco změnit. Odpověděl: „Já myslím, že ne. Když jsem zůstal tady, tak jsem pěkně zlobil ty komunisty. Udělal jsem kus práce a když se za sebe ohlídnu, tak si myslím, že můžu být spokojený.“ 

Je mi dobře, mám na cigára a pivo, život mě furt baví 

V 70. letech po něm v zaměstnání chtěli, aby podepsal antichartu. Nechal se slyšet: „Podívejte se soudruhu, když chcete, abychom podepsali antichartu, tak nám přečtěte znění Charty! Abychom věděli, proti čemu máme protestovat.“ 

Na návštěvě u J. J. Neduhy - Foto: Post Bellum

Na návštěvě u J. J. NeduhyFoto: Post Bellum

Chartu 77 si nakonec přečetl sám. „Jirka Němec nám říkal: ´Nepodepisujte to, ještě můžete aspoň občas hrát, to je důležitý. Pak jsme to stejně podepsali. A to je ta svoboda! Nenechat se koupit, nenechat si do toho života kecat, aby se člověk sám sobě mohl podívat do očí!,“ říká pan Neduha. 

Na závěr jsme se zeptaly, co by chtěl sdělit mladší generaci: „Aby se nezbláznili z toho konzumu a z téhle nepovedené společnosti. V undergroundu jsme těmhle lidem říkali ´spotřebáci´,“ varuje pamětník, který dnes žije podle svého a prý spokojeně: „Mám na pivo a na tabák a jsem spokojený. A když hraju, tak si něco přivydělám, prodám nějakou knížku, CD. No a je mi sedmdesát a baví mě to furt.“  

Pořad: Příběhy 20. století  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: neděle 20:10; repríza na Radiožurnálu sobota 21:05  |  Délka pořadu: 51 minut  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Radiofórum

Twitter

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace