Mučili ho Maďaři i estébáci
Alexander Feuerstein žil 90 let jako starý mládenec. Pak ale jeho život změnila cesta do Izraele. V Jeruzalémě navštívil památník a muzeum holocaustu Yad Vašem a před fotografiemi umučených Židů se rozplakal.
Na snímcích spatřil hromadné hroby, ve kterých jsou nejspíš pochováni všichni jeho příbuzní.
Když se vrátil do Prahy, oženil se a poprvé veřejně promluvil o tom, co zažil. Jeho vzpomínky jsou uchovány na Paměti národa.
Alexander Feuerstein zůstal po 2 světové válce úplně sám. Nacisté zavraždili jeho staré rodiče, šest jeho sourozenců a celé jejich rodiny. Aby zapomněl, všechno v rodné vesnici ve východním Slovensku v Koromli prodal – statek i obchůdek.
On sám válku přežil, dalo by se říci, zázrakem. V 21 letech dostal povolávací rozkaz do maďarské armády. Když vstoupily v platnost protižidovské zákony, zařadili ho a jeho staršího bratra do pracovních oddílů tzv. munkatáborů.
Jednotky vykonávaly nejtěžší stavební práce v Maďarsku, na Ukrajině, v Rumunsku a dalších zemích. Kopaly zákopy, těžily dřevo, spravovaly silnice, lámaly kámen.
Dozorci stříleli ty, kteří dál nemohli. Alexandra nejednou zbičovali.
Někde na Ukrajině v prosinci 1941 zavraždili jeho bratra přímo před jeho zraky:
„Všude ležel sníh. Dovlekli nás do jakési stodoly, která neměla střechu. Lehli jsme si s bratrem na slámu. V noci nás probudili Němci. Hledali své dezertéry. Velitel řval, že si Židé odpočívají, zatímco oni bojují.“
„Vytáhl mého bratra. Přes větev přehodili provaz. Prosil jsem, že půjdu místo něj, že má rodinu. Srazili mě na zem, že jsem mladý a že zdechnu při práci. A pak ho oběsili,“ vypráví Alexander Feuerstein.
Po válce dům a obchůdek v rodné Koromli prodal za 60.000 korun, odstěhoval se do Michalovců, kde pracoval jako šofér.
V létě 1951 odjel do Prahy zeptat se, jestli izraelské velvyslanectví vyhovělo jeho žádosti o legální vystěhování do Palestiny. Dozvěděl se, že jeho žádost zamítly československé komunistické úřady.
Sedl na vlak a odjel do Bratislavy, kde se opil. Ráno 2. srpna 1951 se s notnou kocovinou probudil v trávě bez bot. To by asi nebylo nic tak hrozného. Jenomže ho vzbudily šťouchance samopalu dvou pohraničníků.
Ležel kousek od hraniční čáry Slovenska a Rakouska v bratislavské Petržalce. Pohraničníci ho na stanici ztloukli. Pak si ho přebrali estébáci z krajského velitelství StB v Bratislavě.
„Strašně mě zbili. Prosil jsem je, že potřebuju doktora. Bylo jim to jedno. Na cele jsem našel hřebík. Snědl jsem ho, protože jsem myslel, že mě v akutním stavu musí dopravit do nemocnice. Vytáhli mě z cely do jakési místnosti. Pustili na mě nejdřív studenou a pak vařící vodu,“ popisuje Feuerstein začátek vyšetřování.
Po měsíci a půl jim podepsal pokus o ilegální přechod hranic, označil se za kapitalistického vykořisťovatele a zrádce lidově socialistického zřízení.
Před soud Alexander přišel s verzí, která ho nejspíš zachránila. Tvrdil, že se opil v zahradní restauraci v Petržalce nedaleko státních hranic s Rakouskem.
Seznámil se s jistou Máňou, jejíž adresu nezná, protože se opil a byla tma. Ta ho prý na noc vzala k sobě.
Brzo ráno je však přistihl „inflagranti“ její manžel, a tak utekl oknem. Zbloudil a dospal v trávě netušíc, že se nachází na hranicích. Soud mu vyměřil trest „jen“ 14 měsíců vězení.
Příběh Alexandra Feuersteina si kdykoli poslechněte nahoře v článku nebo v iRadiu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
