Nádherně zpackaný život aneb Příběh Václava Vaška
Nadaní vypravěči podléhávají „kouzlu vlastního příběhu“ a posluchačského zájmu – sem tam něco přidají, zveličí, přeženou svou roli v historce, která se časem mění, až nakonec žije vlastním životem.
Václav Vaško, jemuž jsou věnovány další Příběhy 20. století, byl šťastný případ: uměl vyprávět i psát poutavě, přitom se pořád kontroloval, držel se zpátky. Jeho život byl dobrodružný, fascinující, plný krutých zásahů.
Vaško se ale křivdám nepoddával – mluvil zaujatě, občas se rozohnil, nestěžoval si, nelitoval se. Nezamlčoval ani nezlehčoval zlé, důraz však kladl na to lepší.
Motto jeho knihy vzpomínek zní: „Pojďte, slyšte, všichni bohabojní, chci vyprávět, co prokázal Bůh mé duši“ (Ž 66,16).
Narodil se roku 1921 ve Zvolenu, v rodině smíšené národnostně i nábožensky (otec Čech, maminka Slovenka). Tolerantní prostředí mu dalo vlastnosti, které ho stavěly do protikladu k intolerantní době: nebyl nacionalista, nepostavil se proti Čechům, Židům, Němcům ani Slovákům, nesnášel nacisty i komunisty. Jako mladík se setkal s chorvatským knězem Tomislavem Kolakovičem, který ho pro život „dovybavil“.
Zdůrazňoval roli laiků v církvi, její otevřenost vůči světu. Jako student obchodní akademie se v duchu těchto zásad zapojil do Slovenského národního povstání, v němž hráli významnou roli jeho strýcové (důstojníci bratři Veselovi).
Vstoupil do povstaleckého vysokoškolského strážního oddílu v Donovalech, dostal se na černou listinu gestapa a koncem roku 1944 padl do německého zajetí.
„To je ale blbej vtip“
Václav Vaško se tehdy ocitl na prahu smrti – partyzáni totiž podnikli útok na trafostanici v Banské Bystrici a úřady vyhlásily, že jako odvetu zavraždí deset zajatců, Vaška a jeho bratrance mezi nimi. Díky pomoci zvenčí se však „poprava“ nekonala.
Ve vězení před Václavem příbuzní zatajili, že má zemřít – a po desítkách let vzpomínal: „Proti mně a mému bratranci šla bachařka a říká: ,Tak co, vy na smrt odsouzení?‘ Já povídám: ,To je ale blbej vtip!‘ a bratranec na to: ,To není vtip, ale fakt. Zítra nás mají zabít.‘ Všechno ve mě ztuhlo, jako by mě přikovali k zemi. Ale bachařka na to: ,Je to dobrý, rozhlas vysílal, že poprava nebude!‘ Zásluhou bratrance jsem tedy jen krátce žil s hrůzným pocitem, že mě zabijí – dodnes ho za to obdivuji.“
Po osvobození vstoupil Václav Vaško do služeb ministerstva zahraničí. Vyslali ho do Moskvy, ačkoli nebyl členem KSČ a o jeho katolicismu se všeobecně vědělo. Dostal na starost repatriace tisíců československých občanů, kteří v SSSR buď za války „uvízli“, nebo tam byli zavlečeni.
Jeho snaha dostat je zpátky byla úspěšná jen v někdy, ale stejně: ta práce „byla dar od Pána Boha. Poučila mne o realitě Sovětského svazu, o nelidskosti socialismu stalinského typu“.
V Rusku se zamiloval a oženil s katoličkou Irinou Jukovovou, v září 1946 se jim narodila dcera Máša. V Československu šlo ale všechno od desíti k pěti – a po únorovém převratu Václava Vaška odvolali do Prahy. Jeho ženě a dceři vystěhování nebylo povoleno.
Už předtím Vaško podnikl zoufalý a vzhledem k jeho založení i víře naivní manévr, který později označil za selhání: podal přihlášku do strany, aby rodinu zachránil.
K ničemu to nevedlo. Byl persona non grata, roku 1951 ho z ministerstva i ze strany bez milosti vyrazili jako „náboženského fanatika... buržoazního původu.“ Čekal ho soud (dostal 13 let za velezradu), dlouhý kriminál a ještě delší odloučení od rodiny.
Václav Vaško zemřel v květnu 2009.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
