Pochytali jsme vrány a uvařili polívku. Příběh legionáře Františka Zeleného, zajatého v roce 1915
Před pár týdny jsme v Příbězích 20. století vysílali rozhlasový dokument, věnovaný významné osobnosti českého skautingu, politickému vězni z 50. let Zdeňkovi „Káďovi“ Zelenému – zemřel 21. února 2018 ve věku 93 let.
Více se dozvíte zde. Zdeněk-Káďa se jako dospívající kluk podílel na protinacistickém odboji, dělal spojku, nosil tajné zprávy; po válce vedl skautské skupiny, zakládal oddíl pro neslyšící děti. Po převratu ho komunisté zavřeli a odsoudili k mnohaletému vězení, trest si odpracovával mimo jiné v příbramských uranových dolech.
S „Káďou“ jsem natáčel několik rozhovorů, vždycky se v nich zmiňoval o tatínkovi Františkovi Zeleném, který za 1. světové války sloužil jako legionář v Rusku. Ukázal mi svůj pečlivě vedený archiv, otcovy fotografie, dokumenty, deníky. A když jsme poslední interview dokončili a já „Káďovi“ vysvětloval, k čemu nám jeho vzpomínky budou dobré, otevřel jakousi zásuvku, vyndal z ní šedou umělohmotnou krabičku s magnetofonovým páskem a oznámil mi, že „někdy kolem roku 1970“ nahrál tatínkovo vyprávění a že by nás to mohlo zajímat.
Natočil tehdy na kotoučový magnetofon asi dvouhodinový záznam, v podstatě stejným způsobem, jímž zaznamenáváme rozhovory do Příběhů 20. století a pro Paměť národa i my. Nechal otce vyprávět o jeho osudech v letech 1914-1920. Františkovi Zelenému bylo v té době skoro osmdesát, vyprávění ho zmáhalo, zůstalo nedokončené, ale i tak je nahrávka pozoruhodná a „Káďovi“ za ní patří velký dík. Vzal jsem ji před zhruba deseti lety do rozhlasu, nechal přepsat, části už jsme odvysílali – a teď se k tématu vracíme.
Vzpomínky legionáře Františka Zeleného jsou zajímavé v několika ohledech, ale především nevěnuje velkou pozornost válčení ani politice. Vypráví podobně, jako staří poutníci do neznámých krajů, uchváceně popisuje, co viděl na Urale, v Číně nebo na Ukrajině, a zatímco boje a vojenské operace legií se mu scvrkly do názvů jednotlivých měst a revoluci v roce 1917 v podstatě vynechal, zapáleně líčí čínskou zeď nebo příhodu, jak s hladovými kamarády kdesi poblíž Kyjeva chytali a vařili vrány.
Člověk si při poslechu uvědomí, jak moc se za posledních sto let zmenšil svět. František Zelený byl obyčejný kluk z vesnice, o svém válečném putování do Vladivostoku a pak zpátky domů mluví jako o cestě kolem světa.
A další pozoruhodný rys jeho vzpomínek? Jsou sice z války, ale patří ještě pořád do staré doby. František Zelený byl svědkem mnoha smrtí v boji, ale v jeho vyprávění se ještě neobjevuje svědectví o masových krutostech a bestialitách, páchaných na civilním obyvatelstvu, o hrůzách, které popisuje většina o generaci mladších pamětníků druhé války a komunismu. Éra totalitních systémů teprve začínala.
Tyfus hned na počátku
František Zelený se narodil 4. srpna 1893 ve Zdechovicích na Pardubicku, v chudší chalupnické rodině, měl dva bratry a dvě sestry. Od dětství projevoval výtvarný talent a zároveň měl rád stroje. Vyučil se tedy strojním zámečníkem, nastoupil do práce v Hronově a soustavně si doplňoval znalosti (obsluhoval a opravoval parní stroje a lokomotivy, absolvoval odbornou školu u firmy Siemens).
V roce 1914 mobilizoval a později si zapsal: „Do rakouské armády odveden 4. září 1914. Pluk 98. Vysoké Mýto. Po rozdělení k různým tělesům odeslán do Jaroměře. Výcvik 10 neděl a v prosinci na jižní srbskou frontu. Jelo se přes Moravu, Vídeň, Budapešť, Štýrsko, Plavonice – konečná stanice Bosenský Brod.“
V interview na Bosenský Brod vzpomíná: „Takový opuštěný baráky tam byly, do těch jsme si nalezli. Válečné území, všude pusto. Dostal jsem tehdy ale břišní tyfus. Byl tam polní lazaret, jako všude na vojně, odvezli mě, ležel jsem na širokém lůžku, pod tlustejma dekama. Bylo nás víc nemocných, postupně jsme se z toho dostali a léčili nás vařeným vínem. Pili jsme ho v poledne i věčír, dokud horečka nepadla na normál.“
Když už vojáci mohli chodit, převezli je na rekonvalescenci do Maďarska. Měli po tyfu hlad, nikdo je moc nehlídal a František Zelený vzpomíná, jak utíkali ze špitálu přes plot a chodili si tajně kupovat chleba do městečka. Když zesílili, čekal je převoz k pluku a na ruskou frontu. To už se psal rok 1915.
Záhy se dostal do zajetí: „Byl potom nástup ruskejch vojsk, museli jsme proti nim, nastupovala spousta Kozáků. U Lucku nás přepadli a zajali nás. Každej Kozák měl píku, v druhé ruce nahajku, takové důtky, každému natáhli ránu. Seřadili nás, Kozáci vpředu, Kozáci vzadu, nastoupili jsme cestu do zajetí. To se stalo v patnáctém roce v měsíci září. Šli jsme do Kyjeva.“
Zajati vojáci c. k. armády prý měli na Ukrajině pořád hlad. A jelikož se mohli pohybovat dosti svobodně, chodili za jídlo a za machorku pomáhat do blízkých vesnic.
Přilepšovali si i jinak: „Na jaře tam rostly u potoka olše. Takové vysoké, silné. Na každé olši bylo 20-30 hnízd, hnízdily tam vrány a kafky. Jeden z nás vylezl na strom, vybral pár mladých vran, ale musel být statečný a neohrožený, protože víte, jaké mají vrány zobáky?! Musel si pořád chránit oči. Vykuchali a vyprali jsme ty mladé vrány v potoce, nacpali jsme je do takového velkého samovaru. Byli tam kluci, který tomu rozuměli, uvařili polívku, ohromnou, dobrou. A každý k tomu dostal dvě mladé vrány. To jsme si dost přilepšili.“
Roku 1917 vstoupil František Zelený s kamarády do československé legie. Obsáhle vysvětlovat, co legie byla, tu asi není nutné, připomeňme jen základní fakta. Označení Československé legie se používá pro jednotky zahraničního vojenského odboje za 1. světové války. Název vznikl až po ní, za války se používalo označení revoluční dobrovolná vojska (a později zahraniční československá vojska).
Jejich základ začal vznikat již v roce 1914 - a především po bitvě u Zborova v červenci 1917 se legie rozrostly, koncem toho roku bylo v Rusku v boji proti Rakousku a Německu skoro 40 tisíc dobrovolníků.
Z Ruska se František Zelený vrátil teprve v září 1920. Jeho zaznamenané vyprávění končí o dva roky dřív, zbytek jeho cesty jsme rekonstruovali podle deníků a historických pramenů. Po návratu z Ruska pracoval jako technický zaměstnanec v nemocnici v Praze na Karlově náměstí, oženil se, narodil se mu syn. Podrobnosti uslyšíte v Příbězích 20. století.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
