Přežil mučení gestapa, později sloužil StB a chytal agenty chodce. „Škodili republice,“ myslí si

Právník, diplomat a novinář Rudého práva Miloš Kocman na maturitní fotografii - Foto: Post Bellum

Právník, diplomat a novinář Rudého práva Miloš Kocman na maturitní fotografiiFoto: Post Bellum

Miloš Kocman pochází z židovské rodiny. Narodil se roku 1922. Maminka zůstávala v domácnosti u svých synů a dcery, otec byl účetní, Sokol, švec a legionář. Jejich syn Miloš na gymnáziu objevil komunismus, který mu imponoval radikalismem: světovou revolucí. S přítelem Jaroslavem Uhlířem založil na začátku 2. světové války komunistickou odbojovou skupinu napojenou přes spolužáka Lederera na další buňky ilegální KSČ.

„Vzájemně jsme se neznali. Úkoly se k nám dostávaly přes prostředníky z centrály KSČ. Vojenské a politické zprávy o situaci v protektorátu jsme předávali lidem s vysílačkou. Ti je vysílali do Moskvy,“ vypráví Kocman, který psal, tiskl a distribuoval Rudé právo. Za to ho nakonec zatklo gestapo. 

Gestapo odhalilo plzeňskou skupinu komunistů, ze kterých vytloukli další jména. Mezi mnohými zaznělo i Kocman. „Svázali mě do kozelce. Mlátili mě, až jsem měl černou prdel. Když se mě ptali, kdo mě zapojil do ilegální činnosti, vydržel jsem řadu ran a pak jsem řekl: ´No, no, Miloš Lederer!´ Věděl jsem, že je mrtvý, zřejmě,“ popisuje Kocman, který tímto postupným pouštěním pravdivých informací získával čas. 

Miloš Kocman ve své bývalé cele v terezínské Malé pevnosti - Foto: Post Bellum

Miloš Kocman ve své bývalé cele v terezínské Malé pevnostiFoto: Post Bellum

Gestapo po několika dnech zjistilo, že Lederera před dvěma lety popravili v Mauthausenu. Podle Kocmana to byla nejlepší strategie: vydržet co možná nejvíce ran a pak přiznat jednu pravdivou, ale zavádějící informaci, kterou si museli ověřovat. „Víte, jaký byl rozdíl mezi gestapem a StB? Gestapo se snažilo zjistit pravdu. StB z vás chtělo vytlouct doznání k něčemu, co jste neudělal,“ srovnává Kocman.  

Komunistu zachránily letouny z Anglie a USA  

Miloš Kocman prošel šestadvaceti výslechy během devíti měsíců. Jeho případ poslali k německému soudu, rok a půl čekal na soud v Malé pevnosti v Terezíně. Umístěn byl do baráků číslo šest, hned vedle márnice. „Viděl jsem umučené lidi, lidi umírající hlady i surově umlácené. Měl jsem štěstí. Byl jsem pohledný židovský mladík, což samozřejmě nevěděli, uměl jsem jazyky, proto mě zařadili do kantýny, kde jsem obsluhoval esesáky.“ 

Miloše Kocmana obvinili z vlastizrady a napomáhání nepříteli, za což mu hrozil trest smrti. V Drážďanech se konal 26. ledna 1945 soud, kam se nedostavili jako svědkové dva gestapáci. Soudce projednávání odložil. Na další stání už ale nedošlo. V noci ze 13. na 14. února 1945 Kocman zaslechl hučící motory letounů. Na Drážďany nalétávaly stovky amerických a britských bombardérů doprovázených stíhačkami. 

Miloš Kocman s manželkou - Foto: Post Bellum

Miloš Kocman s manželkouFoto: Post Bellum

Ohlušující výbuchy zasáhli i věznici, kde vypukl požár: „S vězněm jsme rozbili skleněné okénko, kterým se do cely podávala strava. Tím jsme prolezli na chodbu, kde vězni i dozorci v panice pobíhali sem a tam.“ Kocmanovi se podařilo dostat se ven z budovy. Po strastiplné a dobrodružné cestě pěšky a částečně vlakem dorazil v polovině května 1945 do Prahy. Všichni jeho příbuzní z matčiny strany zahynuli v koncentračních táborech. Jeho rodiče a sestry věznění zázrakem přežili. 

Kocman, krycím jménem Toman 

Z Kocmanova personálního svazku zaměstnance federálního Ministerstva vnitra, který najdeme v Archivu bezpečnostních složek, se dozvídáme, že vystupoval s krycím jménem TOMAN. Na začátku 50. let pracoval ve Statisticko-evidenčním odboru 3. Správy SNB. Nejedná se jen o jakousi spisovou a archivní službu, jak by se mohlo zdát, ale jeho prací bylo analyzovat výslechové protokoly a agenturní operativní svazky. 

Akce Kámen: Estébáci postavili na státních hranicích falešné objekty. Agenti provokatéři nabídli člověku, který se obával zatčení, že ho v noci převedou. Oběti zavlekli na falešnou stanici, kde je očekával estébák v uniformě amerického důstojníka. Uprchlíci se domnívali, že jsou už ve svobodném světě a všechno prozradili. Pak se spustila vyšetřovací mašinérie nikoliv nepodobná tomu, co si sám Kocman prožil v gestapáckém Petschkově paláci v roce 1943.

„Dával jsem to dohromady. Vím o těch dobách, o těch zlých dobách komunismu, hodně,“ lapidárně shrnuje Kocman svoji práci u StB. Pro soudruhy po válce představoval ideální dělnický kádr se zkušenostmi z bezpečnostního aparátu nacistické říše. Za dva roky vystudoval práva a po únoru 1948 nastoupil k tajné policii. Měl na starosti agendu tzv. agentů chodců, tedy těch, kteří utíkali přes hranice, převáděli uprchlíky a spolupracovali se západními zpravodajskými službami, nejčastěji americkou CIC. 

„Je mi jedno, jestli to byli Mašíni. Škodili republice, někteří měli zbraně. Sledoval jsem z jejich výslechů hlavně to, kde mají v zahraničí základny, s kým spolupracovali. K výslechům jsem chodil výjimečně. Nejvíce jsme získali v akci Kámen,“ zmiňuje se Kocman o jedné z nejkontroverznějších operací StB. 

„Největší problém byl hlavně s tím, že kolegové neuměli jazyky. Sehnat někoho, kdo uměl anglicky, byl prostě problém,“ vysvětluje Kocman. Analyzoval desítky spisů, včetně případu Horákové. Podle něj za násilím na vězních a konstrukcemi procesů stojí estébáci rekrutovaní z fabrik, nevzdělaní dělníci, které řídili poradci ze SSSR. Odejít od StB prý nebylo možné. Jemu se to povedlo v době procesu se Slánským 

Miloš Kocman na současné fotografii - Foto: Post Bellum

Pořad: Příběhy 20. století  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: neděle 20:10; repríza na Radiožurnálu sobota 21:05  |  Délka pořadu: 51 minut  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Radiofórum

Twitter

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace