Příběh Ludmily Váchalové: Dobře se učíš, Libuško. Když se zřekneš rodiny, můžeš studovat

11. říjen 2015

Na počátku padesátých let dosáhla Ludmila Váchalová základního vzdělání. Její bratr Jaroslav byl ve vězení, neboť se pokusil utéct z komunistického Československa, ale chytili ho. Rodina upadla do nemilosti. Nabídku, která stojí v titulku tohoto textu, učinil tehdy Ludmile „soudruh ředitel“:

„Řekl mi: ´…když se vzdáš rodiny, nebudeš se s nimi stýkat, s nikým, tak budeš moct studovat a dostaneš všechno, co budeš potřebovat.´

Nemyslím, že to byla nabídka jenom pro mě, protože těch nabídek bylo určitě mnohem víc, a to skutečně považuju za špatné, protože lákat patnáctiletý dítě, aby se vzdalo rodiny… Nevím. Potom není divu, že jsem k tehdejšímu režimu nechovala zrovna sympatie… Protože jsme byli rodina a měli jsme se rádi, nepřicházelo v úvahu, abychom se takhle rozdělili. Mně to tenkrát nedošlo, až teprve později jsem přemýšlela: co to bylo vlastně za režim, který něco takového chtěl? My jsme odsuzovali Hitlerjugend, ale totéž se vychovávalo u nás… Mě to zlákalo na tu druhou stranu.“

Západ-Svatopluk

Ludmila se narodila v srpnu 1936 na šumavské Volyni jako Hrdličková - otec byl tesař, matka pomáhala u sedláků. V roce 1945 se Hrdličkovi přestěhovali do Boru u Tachova, kde začali sedlačit. Po únorovém komunistickém převratu dostal bratr Jaroslav osmiletý trest za pokus o útěk ze země a putoval do pracovních táborů na Jáchymovsku. Založil tam s přáteli tajnou skupinu Západ-Svatopluk, jejíž členové (nejen „muklové“, ale i zaměstnanci) vyráběli protirežimní letáky a dokumentovali chování dozorců, úmrtí vězňů a vůbec poměry v lágrech.

Rodiče mezitím přišli o hospodářství – a Ludmila, která odmítla ředitelovu nabídku, vychodila dvouletou rolnickou školu a pracovala pak ve strojní stanici a v zemědělském družstvu. Na činnosti skupiny se začala podílet na začátku roku 1954: přebírala od pracovníka dolů Rudolfa Vrtala balíčky letáků a pokyny, jak a kam je má rozšířit, tajně posílala bratrovi papíry, obálky a adresy komunistických funkcionářů, převzala a poté odnesla dalšímu spolupracovníkovi Aloisi Pavlíčkovi „lágrový deník“. Starala se i o pašování letáků na Západ.

Ludmila Váchalová na konci 60. let

V říjnu 1954 už měla pocit, že kamkoli jde, má za sebou „doprovod“ – lidi z okolí znala, a tak brzy pochopila, že ji sleduje Státní bezpečnost. Dne 2. prosince zaparkovalo před domem Hrdličkových několik estébáckých aut:

„Sebrali mě, posadili do auta a odvezli do Tachova na StB…. Já jsem nejdřív chtěla utéct, z toho auta, ale to nešlo, když jsem viděla tolik lidí. A potom, kam? V Tachově jsem seděla, naši taky. Estébáci udělali předtím prohlídku baráku a všechno zpřevraceli… A ráno potom mi nasadili brejle, takový kožený, a vezli mě, abych nevěděla kam, ale bylo to na Jáchymovsko, do Vykmanova.“

Po měsících výslechů a pobytu na samotce dostala Ludmila Hrdličová-Váchalová u Krajského soudu v Karlových Varech šestiletý trest. Čekaly jí další věznice: do roku 1956 byla v Chebu, pak krátce v Želiezovcích na jižním Slovensku a nakonec v Pardubicích. Na svobodu se dostala po amnestii v květnu 1960, půl roku před koncem trestu. Bratr Jaroslav Hrdlička, původně odsouzený k osmi letům, se se dostal z kriminálů až roku 1965.

Vzpomínky Ludmily Hrdličkové-Váchalové si kdykoli poslechněte nahoře v článku nebo v audioarchivu.

autor: adr
Spustit audio