„Proč nás stěhujete?“ – „Protože se vám dobře vedlo.“
V nedělních Příbězích 20. století, které tentokrát připravili Adam Drda a Eva Palivodová, se opět vracíme k nucené kolektivizaci českého a moravského venkova a k tzv. rozkulačování. Na život svůj a své rodiny bude vzpomínat Josef Jehlík, „kulak“ a vězeň, sedlák z Úboče na Domažlicku.
Narodil se 19. června 1927 právě v Úboči. Rodiče vlastnili středně velké hospodářství, které Josef jako jediný syn převzal „ve špatném roce“ 1950. Už od komunistického puče byla rodina vystavena stále většímu tlaku státu, který provázel prosazování kolektivizace a cílenou likvidaci soukromých zemědělců: Jehlíkovi nesměli mít zaměstnance – na statku dříve kromě rodiny pracoval i kočí, děvečka a pacholek, nyní museli na všechno stačit sami.
Současně museli plnit stále vyšší povinné dodávky masa, mléka, obilí atd. Když neplnili, stát jim vyměřoval pokuty a nakonec byl roku 1953 Josef Jehlík za neplnění dodávek odsouzen ke dvěma měsícům vězení. Část trestu si odpracoval v táboře v Plzni-Karlově, v květnu 1953 byl propuštěn na prezidentskou amnestii.
Zemědělské stroje, potřebné pro fungování statku Jehlíkových, tehdy „nuceně vykoupila“ Strojní traktorová stanice, ale nikdy nedostali zaplaceno. Už před vězením, ve dvaapadesátém, chtěl Josef marnou snahu o zachování statku vzdát a podal si přihlášku do Jednotného zemědělského družstva Úboč.
Místní komunisté si ho však v družstvu nepřáli, prohlásili, že se jeho přihláška ztratila a učinili z něj „kulaka“ – „vesnického boháče“, určeného „k likvidaci“. Dne 19. května 1953 dostal v rámci státní „protikulacké“ politiky vystěhovávací výměr a 22. května 1953 byla celá rodina i s desetiměsíčním synkem Pepíčkem naložena do vlaku a vyhnána z Úboče až do Horního Fořtu u Javorníku:
„Žil jsem ve vesnici celý život a nikdy jsem si nepřipadal mezi nepřáteli. Ale když nás vystěhovali, ani pes neštěkl, že by nám někdo pomohl, nebo se ozval. Když jsme byli ve Slezsku, nikdo za námi nepřijel, nenapsal. Ani slza, jen nám sebrali majetek… To je selská špatnost: Jenom já a na druhé se nikdo neohlíží. Nebylo to od nich moc pěkné. Dnes, když jsem se vrátil, jsou přátelští, zvou mne mezi sebe. Ale já už do Úboče nechci, stále když do vesnice přijdu, vidím dvory, promítnu si, jak se ti lidé tenkrát chovali.“
Jehlíkovi pracovali na Státním statku Javorník ve Slezsku, kde také zemřel Josefův otec. Teprve roku 1960 se směli vrátit do západních Čech. Protože Josef Jehlík měl pobyt v okrese Domažlice stále úředně zakázán, koupil si domek v Hlohové na hranici okresů Stod a Domažlice. Našel práci v pivovaru a později v šamotce ve Staňkově.
Při rozhovoru, který jsme s ním natáčeli v červnu 2013, vzpomínal: „Vystěhovali nás ze závisti. Neměli jsme o moc větší statek než jiní sedláci, jen jsme chovali koně a byli úspěšní. (...) Když nás stěhovali, ptal jsem se na okrese na důvod. Říkám: ,Teď mi řekněte, proč nás stěhujete.‘ Úředník se na mne podíval a povídá: ,Protože se vám dobře vedlo.‘“
Vzpomínky Josefa Jehlíka zaznamenali lidé z Post Bellum. Pakliže je vám Post Bellum sympatické, staňte se členem Klubu přátel Paměti národa a drobnými penězi pomozte jejich práci.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
