Rabínův svět. Příběh Karola Sidona

19. červen 2016

Vrchní zemský rabín, spisovatel, scenárista a někdejší disident Karol Sidon je natolik nepřehlédnutelná postava českého veřejného života, že ho není třeba obsáhle představovat. To ovšem neznamená, že nejsou podstatné a zajímavé Sidonovy vzpomínky, jeho hlas či způsob vyprávění…

Narodil se v srpnu 1942 ve „smíšeném“ manželství: židovský otec Alexander Sidon pocházel z Trnavy (jeden ze starších příbuzných byl tamní rabín), rodina má však moravské kořeny. Alexander Sidon byl chemik, mluvil maďarsky, ale i německy, slovensky, snad francouzsky. Bojoval v první světové válce, před tou další vyráběl a prodával parfémy. Matka Jana Honzíková pocházela z chudší české rodiny z pražských Nuslí, v Praze se také ve 30. letech seznámili. Roku 1944 zatklo Alexandera Sidona gestapo, avšak nikoli kvůli židovskému původu, nýbrž z důvodů, které dodnes nejsou zcela zřejmé.

Zatčení otce a stěhování do Rimáně

Karol Sidon vysvětluje: „Sebrali ho pro přestupek proti zákonu… Vím, že si tehdy podal inzerát, že chce prodat fotoaparát Leica, že za ním přišel nějaký německý voják, který si ten foťák koupil, a od toho se možná zatčení odvíjelo, protože Žid takto obchodovat nesměl. Znám ale od příbuzného i jinou verzi, že snad byl otec členem odboje, i když nic přesnějšího o tom nevím. Maminka, která ho byla ve vězení navštívit, se zase dozvěděla, že se otce gestapáci vyptávají na nějakého Viktora Sidona, který byl také chemik, snad se podílel na francouzském hnutí odporu, čili si třeba mysleli, že jde o příbuzné. Opravdu nevím.“ Ať už to bylo jakkoli, Alexander Sidon nacismus nepřežil, zabili ho v terezínské Malé pevnosti.

Ke konci války, kdy hrozily a často také proběhly i deportace Židů ze smíšených rodin, odvezla maminka tříletého Karola k příbuzným do Rimáně: „Pokud vím, tak mě tam stěhovali i s postýlkou. Nedělo se to tajně, mámin strejda tam všechno odvezl náklaďákem… Vzpomínám si, že zpočátku, než se ukázalo, že to nebude tak hrozné, jsem měl něco ve sklepě, musel jsem ve sklepě být přes den. Ale to jsou hrozně matné vzpomínky. Našel jsem u sestry fotku z doby krátce poté, a na té fotce mám ruskou uniformu, protože strejda Cyril byl krejčí a ušil mi ji. V té ruské uniformě jsem vyfotografován, jak salutuju, je to nádherná fotka. S flintičkou na zádech.“

Pozdější rabín Karol Sidon v uniformě, kterou mu ušil strýc

Tady mě máte, paní Sidonová

Po válce paní Sidonová Karolovi netajila, že je po otci Žid (v mnoha rodinách se po zkušenosti druhorepublikového a poté okupačního antisemtismu o židovství mlčelo). „Máma v tomhle ohledu sehrála důležitou roli. Dneska vím, že těch židovských kluků a holek, před kterými to rodiče nebo příbuzní tajili, bylo hodně. U mě to bylo jiné.“ Bydleli na Pankráci, kde se matka seznámila s Karolovým nevlastním otcem Josefem Grossem, synem židovských domácích: „Máma na tom byla psychicky špatně, měla deprese a její sestra Anča říkala, že by si měla najít mužskýho. A máma řekla: ´Ne ne, až se objeví první chlap a řekne: Tady mě máte, paní Sidonová, tak si ho vezmu.´ No a můj pozdější druhý táta se roku 1946 vrátil domů, zazvonil, řekl: ´Tady mě máte, paní Sidonová,´ tak si ho vzala. Nebyl to žádný intelektuál, byl jednoduchej, dost velkej uličník v mládí, ale člověk, který dokázal za všech okolností rodinu držet a vydělat peníze.“

Za nacismu byl Josef Gross v Terezíně, dvakrát utekl. Když ho podruhé chytili, musel do kladenských dolů, ale znovu utekl, znovu ho chytili a poslali v transportu do Varšavy. Pak se dostal do Treblinky, naštěstí ne do vyhlazovacího tábora, ale „jen“ do pracovního – opět utekl, schovával se, a když se přiblížila fronta, dostal se k Rusům: „Jenomže neměl tetování a oni mu nevěřili. Vyslýchal ho nějaký židovský komisař, který pochopitelně žil v poněkud jiných představách o židovství: nevlastní otec nebyl obřezaný, neuměl motlitbu… A tak ho pro jistotu jako podezřelého člověka poslali do Ruska, do nějakého tábora, kde byla většina Němců. Odtud musel po válce zase utéct a složitými oklikami se dostal do Prahy. Byl velký vypravěč, a rozlišit, co je pravda a co fabulace, je někdy dost těžké.“

Terezín, Malá pevnost

Karol Sidon to pak měl se vztahem ke dvěma otcům složité, vztah k otci se stal důležitým tématem jeho psaní, ale to tu interpretovat nebudeme. Co se židovství a především moderního židovského osudu týká, věděl dost: skrz matku, skrz příběh vlastního i nevlastního otce, jeho sestřenice si navíc vzala Rudolfa Vrbu (neboli Waltera Rosenberga), slavného uprchlíka z Osvětimi.

U nás na Pankráci

Pozdější rabín dospíval v 50. letech. První polovina té doby byla v Československu silně poznamenaná oficiálním antisemitismem a vůbec strachem a rozsáhlou persekucí všeho druhu. Mnozí lidé říkají, že tehdy „nic nevěděli“ – a na místě je otázka, jak může člověk nevědět, když z jeho domu a ulice mizí lidé, když v každé rodině je někdo postižený. Sidon tu dobu popisuje následovně, citát slouží i jako ukázka jeho vyprávění, v němž jako v židovské anekdotě „všechno souvisí se vším“:

„V té ulici na Pankráci byly jakési novinářské domy, v nich žili lidé, kteří se zabývali literaturou. A mezi nimi byl i pan Jakub Markovič, překladatel z jidiš, který přeložil i klasická díla jidiš literatury, jako Motke zloděj, Tovje vdává dcery… Takže díky němu se to vůbec objevilo v Čechách. A on si mne vyhlédl na ulici, protože sám napsal nějakou povídku, neuměl pořádně česky a potřeboval ten text opravit. Já jsem mu to opravoval, setkávali jsme se a on mi vyprávěl různé věci ze současné doby. Od něj jsem se dozvěděl například o XX. sjezdu KSSS, kde vystoupil Chruščov a mluvil o Stalinových zločinech. K dokreslení doby: jednou jsem u něj byl doma, on najednou z ničeho nic dostal podivný tik, začal být hrozně nervózní, čím dál víc, já jsem nevěděl, co se o něj pokouší, a on se najednou rozhodnul, pustil si rádio a posouchal Kol Israel… Ale ten tik, vytvořený tím strachem, tím toho přede mnou dost ´profláknul´.“

Jurij Gagarin

„Kromě toho v patře pod námi bydlel pan Mařák, který byl kapitánem předválečné české policie. Odléval figurky z cínu a vytvořil takovou zvláštní hru: hráli jsme spolu napoleonské bitvy. Maminka měla bratra, ten se jmenoval Karel a měl v Dobříši obchod s elektrickými potřebami, a toho v těch 50. letech zašili, dostal osm let… A i toho pana Mařáka zavřeli, seděl a musel se vrátit tak rok předtím, než letěl Gagarin do vesmíru, protože já jsem za ním byl. Jeho manželka se s ním rozvedla během té doby, co byl ve vězení, a když jsem pak za ním byl, tak zrovna kolem projížděl Gagarin zahrnutý květinami, lidi tam stáli, zástupy ho vítaly… Život je hrozně legrační – pak jsem s Gagarinem hrál volejbal, snad v Karových Varech na filmovém festivalu.“

Karol Sidon maturoval v roce 1959. Vystudoval na FAMU dramaturgii a scenáristiku (1960-1964), působil v rozhlase, u filmu, živil se jako novinář, spisovatel, scenárista, po roce 1968 trafikant, po Chartě 77 dělník… Jeho vyprávění uslyšíte v neděli v Příbězích 20. století v obvyklém čase, tedy krátce po 20. hodině na Českém rozhlase Plus.

Karol Sidon na současné fotografii
autor: adr
Spustit audio