Rekordman v počtu domovních prohlídek za jeden den. Příběh disidenta Jiřího Tichého

Disident a publicista Jiří Tichý - Foto: Post Bellum

Disident a publicista Jiří TichýFoto: Post Bellum

Donedávna mohli uměnímilovní návštěvníci Veletržního paláce potkat někdejšího disidenta a publicistu Jiřího Tichého (mimochodem občasného spolupracovníka Českého rozhlasu) v sekuriťácké uniformě.

Věci se dnes rychle mění, nevím, jestli Jiří tu práci pořád dělá, nicméně když jsme natáčeli rozhovor, bavili jsme se o tom, že je možná poslední disident, který si z různých důvodů vydělává na živobytí jako hlídač.  

Jiří se narodil 2. dubna 1946 v Praze na Vinohradech. Maminka Věra Vincová byla celý život úřednicí. Otec Libor (a později Šalom) Feldštajn, pracoval jako obchodní příručí, a protože byl přesvědčený sionista, odešel v roce 1948 budovat Izrael.  

Disident a publicista Jiří Tichý - Foto: Post Bellum

Disident a publicista Jiří TichýFoto: Post Bellum

Jiří se původně jmenoval po něm, ale nakonec, na základě různých složitých rodinných vazeb, dostal jméno Tichý. Studoval Střední průmyslovou školu grafickou, pak se vyučil typografem v tiskárnách n.p. Svoboda. 

Po sovětské okupaci (už 25. srpna 1968) odjel Jiří Tichý do Vídně a zhruba po dvou měsících do Izraele. Setkal se s otcem, kterého naposledy viděl jako dvouletý a který mezitím založil v Izraeli novou rodinu. V židovském státě žil Jiří necelé dva roky, chvíli sloužil v armádě, chtěl se stát Izraelcem - a jak říká, Izrael si zamiloval.  

Jenomže zároveň cítil velký stesk po matce a po starém domově, navíc byl hippie a pacifista. A tak se roku 1970 vrátil do Československa, kde už běžela na plné obrátky normalizace. 

Návrat do „absolutního marasmu“ 

„Já jsem samozřejmě věděl, co se tady odehrává, snažil jsem se sledovat noviny. Jenže to byla taková obecná znalost: měl jsem nějaké ponětí o politických reáliích a o změnách, které v Československu probíhají, ale netušil jsem a nemohl jsem tušit, jak smýšlejí a jak se chovají lidé v běžném životě. Zaručili mi tehdy beztrestnost (tj. že nebude odsouzen za nedovolené opuštění republiky – pozn. autora), tak jsem přijel - a nestačil jsem zírat. Odjížděl jsem ze společnosti, která byla až euforická ze znovunalezené svobody a potom jednotná v odporu proti okupantům. A přijel jsem do absolutního marasmu, kde lidé najednou úplně změnili názory a postoje, a to včetně některých mých kamarádů. Ale vrátil jsem se hlavně kvůli mámě, a ta se tedy nezměnila vůbec.“

Jiří Tichý nastoupil do tiskárny, postupně obnovil vztahy s některými známými z konce 60. let, začal se přátelit s výtvarníky, například s Otakarem Slavíkem a Karlem Neprašem a žít s kusthitoričkou Marcelou Pánkovou. Výtvarné umění pak patřilo a dosud patří k jeho hlavním zájmům. Za čas odešel z tiskárny a začal dělat kulisáka v Divadle za Branou, na což vzpomíná jako na jedno z nejlepších životních období.  

Když státní aparát nepohodlné divadlo zrušil, nastoupil jako asistent do Národní galerie. V prosinci 1976 podepsal Chartu 77, a protože komunisté spustili proti chartistům mohutnou kampaň, raději sám odešel do méně exponovaného místa v archeologickém oddělení muzea hl. m. Prahy. 

Pozdravy podniku Sady, lesy, zahradnictví... 

Chartu 77 podepsal Jiří Tichý v tzv. první vlně, avšak jeho podpis byl zveřejněn až v roce 1978 – do té doby pod jeho jménem publikovali nežádoucí autoři (například Tomáš Pěkný a Pavel Šrut), byl tedy důvod nepřitahovat k Tichému pozornost StB a úřadů. 

26. dubna 1988 zemřel ve vězeňské cele v Hradci Králové disident a obhájce lidských práv Pavel Wonka - Foto: Archiv Jiřího Wonky

26. dubna 1988 zemřel ve vězeňské cele v Hradci Králové disident a obhájce lidských práv Pavel WonkaFoto: Archiv Jiřího Wonky

„Potom se to ale stejně provalilo, takže mě z muzea vyhodili a dál už měly věci klasický průběh. Protože jsem honem nevěděl, co mám dělat, nastoupil jsem jako číšník do restaurace. Z té jsem ovšem odešel, když jsem zjistil, že tam máchají zkažené maso v hypermanganu... Pak jsem dělal roky dělníka u vodních staveb. Vyměnil jsem kancelář za gumáky, krumpáč a lopatu. Nehroutil jsem se z toho, žil jsem a žiju, ale byla to strašná dřina. Zhruba po sedmi letech už jsem to psychicky moc nezvládal, a někdo mi nabídl práci v n.p. Sady, lesy, zahradnictví. To byla báječná práce. Jezdil jsem s multikárou, hrabal listí, sekal trávu. Pozdravuju všechny z podniku!“ 

V 80. letech přepisoval Jiří Tichý samizdat Informace o Chartě (Infoch), dělal různé práce pro disent, ale od Státní bezpečnosti měl více méně klid: byl dělník, neměl kam profesně klesnout, StB mu nemohla vyhrožovat ničím jiným než vězněním.  

Změnilo se to v roce 1988. Ten rok 26. dubna zemřel ve vězeňské cele v Hradci Králové disident a obhájce lidských práv Pavel Wonka. Už předtím byl několikrát vězněn, naposledy ho za mříže poslala samosoudkyně Okresního soudu v Trutnově Marcela Horváthová navzdory jeho vážnému zdravotnímu stavu. Wonkova smrt způsobila mnoha lidem šok, posledního rozloučení ve Vrchlabí se navzdory dohledu Státní bezpečnosti zúčastnily stovky opozičních aktivistů a přátel. 

Fotografie z pohřbu Pavla Wonky - Foto: Post Bellum

Tak dost! 

Jiří Tichý se o Wonkově smrti dozvěděl z vysílání Hlasu Ameriky, ta zpráva ho rozrušila, nevydržel doma a vyrazil do hospody, kde potkal básníka Ivana Martina Jirouse. Sepsali tehdy protestní petici, nazvanou jednoduše „Dopis 271 čs. občanů“, avšak známou spíš pod názvem Tak dost!  

„Po Vítězném únoru jste v tzv. třídním boji popravili a zabili 8000 lidí, 217 tisíc svých bližních jste poslali do koncentračních táborů, většinu z nich jste před popravou nebo odesláním do lágrů mučili, zabili jste Záviše Kalandru, zabili jste dr. Horákovou, ačkoliv se proti tomu bouřil civilizovaný svět, v každé vesnici jste zničili alespoň jednu vybranou selskou rodinu, abyste skrze ni zastrašili ostatní, ukradli jste po roce 1948 všechny životnosti a zničili jste je, nikdo už nespočítá vaše oběti, které odešly ze světa v důsledku vašeho fyzického a psychického teroru… A pak jste zabili Pavla Wonku. Pavla Wonku, vězně svědomí. Je irelevantní, zda zemřel tím, čemu říkáte přirozená smrt, nebo utýrán vaším vězněním. Tak dost!“
Dopis 271 čs. občanů

Signatáři požadovali, aby komunistický stát okamžitě propustil politické vězně (část z nich byla vyjmenována), okamžitě novelizoval trestní právo a přísně trestal bachaře, kteří ve věznicích zneužívali své pravomoci.  

A žádal také: „Okamžitě umožněte nehlášené a nedomluvené kontroly lékařů, Amnesty International, FIDH a podobných nezávislých občanských iniciativ z kterýchkoliv zemí k objektivnímu posouzení situace v našich vězeních. Ty, kterým se naše žádání zdá neobratné, odkazujeme na Kurta Vonneguta jr.: ,O masakru se nic inteligentního říct nedá.’“ Za správnost 271 podpisů ručili Ivan Martin Jirous a Jiří Tichý (podepsali se i s plnými adresami). 

Jiří Tichý vzpomíná, že „text byl dost drsný, a nejhorší bylo dohadování, kde budeme obstarávat podpisy. Já jsem říkal: Martine, ty znáš takové ty intoše, špičky disentu, ti by to měli zaštítit. Jirousovi se to nelíbilo, soudil, že nám to nikdo z takových lidí nepodepíše, chtěl chodit po hospodách a sbírat podpisy tam. Já mu namítal, že když bude sbírat podpisy lidí, kteří mají v sobě pár piv, bude to riskantní, protože mu podepíšou všechno, aniž by si to dobře rozmysleli. Nějak se ty nakonec ty podpisy daly dohromady. Pravda je, že StB si pak volala všechny signatáře k výslechu a že pár lidí svůj podpis odvolalo, včetně Egona Bondyho - ve vazbě mi dávali číst protokoly z výslechů a byly tam neuvěřitelné věci... Většina lidí se ovšem zachovala perfektně.“ 

Ivan Jirous se dostal na svobodu, až když se režim koncem roku 1989 začal hroutit - Foto: Tomáš Vodňanský

Ivan Jirous se dostal na svobodu, až když se režim koncem roku 1989 začal hroutitFoto: Tomáš Vodňanský

Tichý s Jirousem odeslali petici úřadům a za pár měsíců byli zatčeni. StB tehdy udělala prohlídky ve všech prostorách, kde se Jiří Tichý vyskytoval, včetně chaty a rodinné chalupy – stal se prý v tom směru rekordmanem, měl čtyři domovní prohlídky během 24 hodin. S Ivanem Jirousem se potkal až ve vazbě při nástupu vězňů, Jirous mu řekl, že všechno bere na sebe – Tichý prý opáčil „jedeme napůl“. 

Ve vazbě se Jiří dozvěděl, že je vyšetřován i proto, že u něj StB našla psací stroj Rank Xerox, na kterém přepisoval Infochy. Po čase ho na rozdíl od Jirouse z vazby propustili a dál byl vyšetřován na svobodě. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných tehdy napsal ve svém sdělení:  

„Okresní soud v Jihlavě v senátu, jemuž předsedal JUDr. Ilja Libenský, odsoudil v hlavním líčení dne 9. 3. 1989 Ivana Jirouse a Jiřího Tichého za petici, která činí státní orgány odpovědnými za smrt Pavla Wonky. Soud je uznal vinnými tr. činem pobuřování podle §100/1a a vyměřil Ivanu Jirousovi trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců ve II. NVS a Jiřímu Tichému trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců V I. NVS. (...) Během hlavního líčení, které mělo výhradně politický charakter, byly probírány jednotlivé body petice, aniž by se obžalobě podařilo prokázat jejich nepravdivost. Oba obžalovaní se k autorství petice přihlásili a trvali na svém právu vyjadřovat se k historickým i současným událostem.“ 

Jiří Tichý si odseděl a odpracoval celý trest, do něhož mu byla započítána i vazba, v různých věznicích, například v Plzni Borech - Ivan Jirous se dostal na svobodu, až když se režim koncem roku 1989 začal hroutit. 

Autor:  Adam Drda  (adr)
Pořad: Příběhy 20. století  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: neděle 20:10; repríza na Radiožurnálu sobota 21:05  |  Délka pořadu: 51 minut  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Radiofórum

Twitter

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace