Útěk do Sovětského svazu - příběh Alexandry Gutinové-Slačálkové
„O mých sedmnáctých narozeninách začala válka. Ten den jsem také nastoupila do poslední třídy gymnázia - a byla jsem natolik pitomá, natolik nezralá, že jsem byla ráda, že nebude škola,“ vypráví Alexandra Gutinova-Slačálková. Narodila se 1. září 1922 v židovské rodině v Lodži. Jejím vzpomínkám jsou věnovány nedělní Příběhy 20. století.
Alexandra Gutinova-Slačálková vyrůstala ve středostavovské rodině účetního Piotra Gutina a jeho manželky Berty, zubní lékařky, která kvůli svým dvěma dcerám zanechala praxe. Rodiče měli mnoho příbuzných, většinou věřících Židů. Piotr Gutin byl v rodině považován za „černou ovci“: nežil náboženským životem, své dcery vychovával v polské kultuře a v polském jazyce.
Předválečná Lodž byla mnohonárodnostní město, největší průmyslové podniky patřily německým podnikatelům. Alexandřini rodiče se velmi zajímali o aktuální dění, poslouchali německý rozhlas, věděli, že jako Židé jsou v ohrožení. Když Němci přepadli Polsko, byl Piotr Gutin přesvědčený, že rodinná situace je bezvýchodná: „Otec říkal: ‚Němci určitě přijdou k nám, a to bude náš konec, protože jsme Židé.‘ On věděl, co nás může čekat, nějak to předvídal. Shromáždil nás tehdy v kuchyni a říkal: ‚Podívejte se, za pár dnů jsou tady… Tak s tím skončíme, pustíme plyn a bude konec.‘ A tehdy jsem já začala řvát, že chci žít, že jsem ještě nežila.“
Gutinovi se tedy vydali na útěk. Nejprve do Varšavy, a pak dál, na dobrodružnou cestu na sovětské území, přes řeku Bug. Zadržela je sovětská hlídka, ale šťastně se dostali k příbuzným do Nové Vsi u Białystoku. Když v červnu 1941 napadlo Německo Sovětský svaz, utíkala celá rodina dál. Rodiče se dostali do Charkova, ale Alexandra, která cestovala sama (jela ze školy, z internátu v jiném městečku) se ostatním ztratila:
„Na všech sovětských nákladních vagonech, v nichž měli cestovat uprchlíci, bylo tehdy napsáno ‚Charkov´, protože tam chtěli všichni. Ale oni udělali takový podvod, ty vlaky vůbec nejely do Charkova. Najednou mi někdo říkal: ‚Podívej se, Azovské moře.‘ … Seděla jsem, brečela, utírala jsem si slzy, měla jsem úplně černý obličej, protože to byly vagony po uhlí. Takhle jsme dojeli do Stalingradu.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
