Útěk generálního ředitele Československého uranového průmyslu. Příběh Karla Bočka

Karel Boček v roce 2010 - Foto: Post Bellum

Karel Boček v roce 2010Foto: Post Bellum

Bylo horké letní odpoledne - 6. července 1971. Z okna budovy na pražském Náměstí hrdinů, v níž sídlila Generální prokuratura, vyskočil asi pětačtyřicetiletý muž a dal se na útěk.

Brzy začalo celostátní pátrání: uprchlík měl totiž rozsáhlé znalosti o těžbě uranu nejen v Československu, ale i na území Sovětského svazu. Jmenoval se Karel Boček a v letech 1968-1969 pracoval jako generální ředitel Československého uranového průmyslu. 

Státní bezpečnost zatkla Karla Bočka 2. září 1970 a hrozilo mu více než desetileté vězení za sabotáž. Podle obvinění totiž „v srpnu 1968 v Příbrami jako generální ředitel Československého uranového průmyslu zneužil své funkce, když pod heslem ´ani gram uranu okupantům´ vydal rozhodnutí pokračovat ve stávce, čímž mařil splnění důležitého úkolu stanoveného státním plánem při těžbě U-kovu, které mělo za následek ztrátu ve výkonech ve výši cca 83,5 mil. Kčs.“ 

Bočkovi v protinacistickém odboji 

Karel Boček (narodil se roku 1926) nebyl žádný antikomunista. Naopak: do vězení se poprvé dostal už v únoru 1943 jako mladistvý účastník komunistického protinacistického odboje. Švagr Bočkova otce Jan Žižka byl členem ilegálního ÚV KSČ a od roku 1941 se pohyboval „v podzemí“. 

Mladý Karel prodělal výslechy v Pečkárně, ale bylo mu necelých 17 let - po třech měsících ho propustili - Foto:  Ludek,  CC BY-SA 3.0

Mladý Karel prodělal výslechy v Pečkárně, ale bylo mu necelých 17 let - po třech měsících ho propustiliFoto:  Ludek, CC BY-SA 3.0

Ukrýval se i u Bočků, ale kdosi je zřejmě udal či prozradil při výslechu a gestapo si přišlo pro celou rodinu. Mladý Karel prodělal výslechy v Pečkárně, ale bylo mu necelých 17 let - po třech měsících ho propustili. Matku však nechalo gestapo deportovat do koncentračního tábora v Ravensbrücku, otce do Buchenwaldu. 

Karel Boček se pak do odboje zapojil znovu. Kontaktoval odbojovou skupinu Předvoj a stal se členem její pražské organizace. Spolu s babičkou ukrýval doma v roce 1944 například Václava Trnku nebo Vojtěcha Mencla, oba hledané gestapem.  

Ke konci okupace se podílel i na sabotážních akcích, ale v souvislosti s pomocí několika ukrajinským dezertérům byl znovu zatčen a převezen do terezínské Malé pevnosti se záznamem „návrat nežádoucí“. Před popravou ho zachránil konec války, šťastně se také shledal s rodiči. 

Do KSČ vstoupil Karel Boček roku 1945. Vnímal to jako přirozenou věc: „U mne to skutečně nebyla otázka, nad níž bylo nutno přemýšlet, protože jsem vyrostl v komunistické rodině a bez váhání přijímal její názory.“ Po maturitě (1946) i po „Vítězném únoru“ dělal kariéru: vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě, v únoru 1951 nastoupil na jáchymovský důl Bratrství a s výjimkou vojenské služby pracoval nepřetržitě v uranovém průmyslu.  

Zažil „na uranu“ nejhorší období 50. let, kdy v dolech dřely desítky tisíc politických vězňů - Foto: Post Bellum

Zažil „na uranu“ nejhorší období 50. let, kdy v dolech dřely desítky tisíc politických vězňůFoto: Post Bellum

Zažil „na uranu“ nejhorší období 50. let, kdy v dolech dřely desítky tisíc politických vězňů, ale jeho komunistické smýšlení to nezměnilo. Proč, o tom už bohužel není schopný mluvit - nikoli z neochoty, ale kvůli věku a zdravotnímu stavu. Boček stoupal ve funkcích, získával státní vyznamenání, na počátku sovětské okupace Československa v srpnu 1968 prozatímně řídil Československý uranový průmysl a 2. září 1968 byl jmenován řádným generálním ředitelem. 

Okupace, prozření a pronásledování Karla Bočka 

Právě sovětská okupace znamenala zlom v Bočkově smýšlení i jednání: postavil se proti kolaboraci se sovětskou mocí, a když 21. srpna vypukla na příbramských uranových dolech stávka, jako nejvyšší představitel podniku ji podpořil a spoluorganizoval.  

Do nového normalizačního režimu tak vstoupil jako nespolehlivý a „protisovětsky zaměřený“ člen strany, v prosinci 1969 ho z funkce generálního ředitele odvolali, na jaře 1970 byl při prověrkách vyloučen z KSČ. Byl však příliš vysoce postavený a působil v příliš důležitém místě, něž aby ho nová komunistická garnitura nechala na pokoji: StB začala Karla Bočka sledovat, 2. září 1970 byl zatčen. Už předtím plánoval útěk a ani ve vazbě se nevzdal naděje: věděl, že mu hrozí vysoký trest. 

Dne 6. července 1971 se naskytla příležitost: Karel Boček se vracel z jednoho zmnoha výslechů, ale neměl na rukou pouta. Spolu s policejním důstojníkem Janem Červeným čekal na vůz, který ho měl eskortovat do vězení.  

„Na hranicích v Rozvadově jsme byli přesně v poledne. Celníky v první řadě zajímala kabina a ta originální plomba.“ - Foto: Lukáš Milota

„Na hranicích v Rozvadově jsme byli přesně v poledne. Celníky v první řadě zajímala kabina a ta originální plomba.“Foto: Lukáš Milota

Automobil se zdržel: „Ten kapitán Červený mi přikázal sedět v přízemí u stolku blízko hlavního vchodu. Stál ve dveřích, občas udělal pár kroků doleva a doprava, a když si přitom zapaloval cigaretu, nadešla má chvíle. Udělal jsem čtyři opatrné kroky do chodby za lítačkami. Naštěstí hned první okno, co vedlo na Náměstí hrdinů, bylo v letním horku otevřené a bez mříží,“ vzpomínal Karel Boček po letech. 

Skočil pak do tramavaje a odjel do domu ve Vyšehradské ulici, kde bydlela jeho bývalá přítelkyně Jiřina Mikšanová, s níž má syna - tehdy pětiletého. Přes paní Mikšanovou se spojil s rodinou (obtížně, neboť dům Bočkových hlídala tajná policie) a společně začali plánovat tajnou cestu na Západ. S ukrýváním a plánováním Bočkova útěku pomáhalo mnoho lidí, kromě rodiny i přátelé a sousedé. 

Do SRN na korbě kamiónu 

Otec Karel Boček starší věděl přes známé o Ondřejovi Krišandovi, který jezdil na Západ jako řidič náklaďáku. Navštívil ho tedy a přesvědčil, aby syna vyvezl do ciziny. Dne 2. srpna 1970 odjížděl Karel Boček z Prahy, urkytý mezi nábytkem. Dovnitř prolezl dírou v plachtě, plomba na nákladu tedy zůstala neporušena. 

Policejní pátrání po Karlu Bočkovi bylo vyhlášeno v roce 1971 - Foto: Post Bellum

Policejní pátrání po Karlu Bočkovi bylo vyhlášeno v roce 1971Foto: Post Bellum

„Na hranicích v Rozvadově jsme byli přesně v poledne. Celníky v první řadě zajímala kabina a ta originální plomba. Do nákladu vůbec nešli. Dodnes si pamatuju, jak se zvedla závora,“ vyprávěl O. Krišanda po 40 letech. Karel Boček ve své knížce Ani gram uranu okupantům píše: „Na hranicích žádné problémy. Přesto jsem si v těch chvílích užil své. Ulevilo se mi, až když jsem slyšel, že venku se mluví německy. Vylézt jsem ještě nesměl, protože druhý řidič o ničem nevěděl a bylo žádoucí, aby přitom zůstalo.“ 

Boček musel v přívěsu kamionu vydržet až na dálniční odpočívadlo Weiskirchen, kde měli řidiči plánovanou prodlouženou zastávku. Když náklaďák zastavil, zamířili Krišanda s druhým řidičem na jídlo do motorestu: „Kolegovi, který nic netušil, jsem řekl, že jsem zapomněl peněženku a vrátil se ke kamionu. Řekl jsem jen: ‚Karle vylez!´. Pak jsme se ještě setkali v umývárně na pumpě. Řekli jsme si ahoj a tím to skončilo.“ 

Situace byla paradoxní: z komunistické země prchal přes hranice do kapitalistické ciziny dlouholetý člen KSČ, který se významně zasloužil o těžbu uranu pro SSSR. Kamion řídil další člen KSČ - a další z hlavních organizátorů útěku, otec Karel Boček starší, byl rovněž celoživotním členem strany.  

Státní bezpečnost netušila, kam Boček zmizel, ale okolnosti útěku se nepodařilo dlouho utajit. Jedna z rodinných známých se svěřila příteli, spolupracujícímu s policií, a koncem září byli tři hlavní aktéři útěku zatčeni: otec Karel Boček, Jiřina Mikšanová a jako poslední Ondřej Krišanda. Další lidé, kteří během útěku pomohli, byli vyšetřováni na svobodě. 

Ondřej Krišanda v roce 2010 - Foto: Post Bellum

Ondřej Krišanda v roce 2010Foto: Post Bellum

Karel Boček mezitím ve Frankfurtu předával informace Američanům: „V představách člověka odchovaného špionážními romány a totalitní propagandou by mělo následovat období, kdy jsem Američanům vyzrazoval jedno státní tajemství za druhým. Situace jim odpovídala v tom smyslu, že bylo tajné kde co, dokonce i údaje prezentované v zahraničním tisku. Informace o nerostných zásobách Američany příliš nezajímaly. Spíš se vyptávali na lidi kolem uranového průmyslu. Když jsme skončili, nabídli mi, abych odjel do Ameriky.“ Boček se však nakonec rozhodl zůstat v Německu. 

Od soudu si nejvyšší trest odnesl Ondřej Krišanda – tři roky nepodmíněně. Bočkův otec dostal dva roky a paní Mikšanová rok. Ostatní vyvázli s podmínkami. Do výkonu trestu měli nastoupit až v roce 1973. Naštěstí ale přišlo 25. výročí „Vítězného února“ a prezident Ludvík Svoboda vyhlásil amnestii. Všichni tak unikli kriminálu, postiženi byli různou měrou jen v občanském životě.  

Samotný Karel Boček byl v nepřítomnosti 15. června 1972 odsouzen k 15 letům vězení. Ale to už mu mohlo být jedno: do Čech se vrátil až po pádu totalitního režimu. 

Pořad vznikl ve spolupráci s Janem Horníkem z Ústavu pro studium totalitních režimů. 

Autor:  Adam Drda  (adr)
Pořad: Příběhy 20. století  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: neděle 20:10; repríza na Radiožurnálu sobota 21:05  |  Délka pořadu: 51 minut  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Radiofórum

Twitter

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace