Vzbouřenec z Mariánské se dvakrát pokusil o útěk. Jednou byl zatčen ve skafandru

Alois Peyr se narodil v září 1935 v Plzni. Otec byl úředník, maminka, zjevně „hlava rodiny“, pomáhala za okupace sestřeleným západním pilotům. Po válce otec vstoupil nakrátko do KSČ, matka nikoli. V době komunistického převratu bylo Lojzovi 13. Rodiče se přestěhovali do Sokolova, v 15 se šel učit horníkem. Z učení vyšel s vyznamenáním, roku 1952 se hlásil na vysokou báňskou, ale nevzali ho, protože politicky nevyhovoval. Proč neměl rád komunisty?

„To nebyl nějaký intelektuální odpor, ale osobní zkušenost. Třeba když jsem nastupoval do učení, jeli jsme na rekreaci a já dostal za úkol udělat nástěnku. Tak jsem na ni nalepil fotky hereček, jenže přišel vychovatel a začal ječet, abych to sundal, že to není politicky uvědomělé. Odmítl jsem a spolužáci mě na jeho pokyn seřezali… Když se ke mně blížili, rozhodl jsem se, že dám první ránu – dostal ji Honza Kuhn.“ Z držitele Peyrova prvního úderu Jana Kuhna se záhy stal nejlepší kamarád a „spolurozvratník“ lidově demokratického zřízení.

1953: první cesta za svobodou

„Ten komunistický systém se mi zdál strašně nespravedlivý. Nevyhovoval mi, vůbec se mi nelíbilo, že mi někdo pořád diktuje, co mám dělat. Tvrdili mi, že jsem nějaké nedůležité kolečko ve stroji a mám pracovat pro blaho ostatních, pravděpodobně těch nahoře. Jenže já jsem to viděl úplně jinak. Myslel jsem si, a myslím si pořád, že můj život je výjimečný a jedinečný, že je jen na mně, jak ho prožiju,“ vysvětloval Alois Peyr.

Vyrozumění o účasti ve vzpouře |foto: Post Bellum

S Janem Kuhnem to zřejmě cítili podobně. Taky byli trochu sígři, a tak se v prosinci 1953 poprvé pokusili přejít hranice do východního Německa, chtěli do Západního Berlína. Daleko se nedostali, chytila je pohraniční hlídka. Cestou na stanici ale utekli, vojáci je ani nestačili legitimovat: „V jednu chvíli, když jsme šli vedle takového srázu, jsem chytil Honzu za bundu, strhnul jsem ho, sjeli jsme po sněhu a zdrhli. Pamatuju si, jak hvízdaly kulky… Honza měl pak prostřelenou bundu, ale nebyl ani škrábnutej.“

Za pár dní zkusili útěk zopakovat, tentokrát u Kraslic. Zase je sebrali pohraničníci, strčili je do sklepa a pak převezli na Státní bezpečnost do Karlových Varů. Při vyšetřování se kluci drželi smluvené banální historky: vyrazili na výlet, spletli si vlak, pak se chtěli vrátit pěšky a zabloudili. Dopadlo to kupodivu dobře. Byli mladí, StB u nich nenašla protistátní materiály ani zbraně, a tak historka zabrala. Propustili je za čtrnáct dní, na Silvestra 1953.

19. března 1954: útok na rudoarmějce

„Tenkrát jsme si řekli, že když nás nepustili na svobodu, tak jim aspoň budeme znepříjemňovat život, jak jen to půjde,“ vzpomíná Alois Peyr. Spolu s Kuhnem poslouchali Svobodnou Evropu, vyráběli protirežimní letáky, psali po zdech hesla. Pak je napadlo, že by mohli provést něco většího – a přišli na nápad, že vyhodí do povětří sochu vojína osvoboditele v Sokolově. „Neměli jsme nic proti vojákům z východní fronty, ale vadilo nám, že se popírá hrdinství těch, kdo bojovali v různých jednotkách na Západě. Ten rudoarmějec navíc symbolizoval Sovětský svaz, tak jsme ho chtěli na protest složit.“ Nastoupili tehdy jako vyučení horníci do jáchymovských dolů, mimo jiné proto, aby si obstarali výbušniny, což se jim zdařilo: „atentát“ naplánovali na 19. března 1954.

Voják stál na soklu na náměstí, rukou mířil na hodinářství a obyvatelstvo mu na základě bohaté zkušenosti s osvoboditeli přezdívalo „Davaj časy“. Kuhn s Peyrem si vybrali noc „na Josefa“ kvůli Stalinovi (i když už byl po smrti). Nechtěli prý nikoho zabít ani zranit. Přesně odměřili výbušninu, Alois zapálil doutnák a pak utekli k jeho slečně Aničce. Jenomže voják byl z kvalitního bronzu a po mohutné detonaci se nezhroutil úplně, zůstal na soklu viset za jednu nohu.

„To se úplně nepovedlo. K tomu tlaková vlna vyrazila okna na náměstí. Tehdy nebyly ledničky, lidi měli za oknem jídlo, salámy, máslo a tak, a všechno to vylítalo na ulici… Asi bych se jim měl dodatečně omluvit, to jsme neměli v plánu. Jinak ale naše akce měla docela ohlas, vzpomínám si, jak jsem šel ráno do práce a zaslechl, jak nějaký cizí chlapík říká: ,Jen houšť a větší kapky!‘ To bylo docela povzbuzující.“

Zatčen ve skafandru

Po výbuchu se rozběhlo odpovídající masivní vyšetřování, ale na Peyra a Kuhna estébáci nepřišli. „Atentátníci“ vymysleli nový plán útěku. Rozhodli se, že sestrojí potápěčské skafandry a přejdou hranice pod hladinou Labe v Hřensku. Dál chtěli putovat jako výletníci, před podezíravými lidmi je měla na cestě do Berlína ochránit Kuhnova skvělá němčina. „Nápad se zdál výborný, ale realizovat ho bylo složité. Vyrobit skafandr je totiž strašně obtížné: museli jsme si obstarat desítky věcí. Ukradli jsme třeba v dole dýchací přístroje, které jsme pak upravovali. Skafandr jsem dělal z gumy sám, všechno jsem musel vymýšlet.“

Když byl první skafandr na světě, museli ho kluci vyzkoušet. Chtěli to udělat v noci, jenže obrovský balík se nedal nenápadně odnést. Alois Peyr si tedy skafandr oblékl a přes něj dlouhý kabát, Jan Kuhn šel před ním a hlídal, jestli je cesta volná. Naneštěstí přehlídl esenbáckou hlídku v temném zákoutí a ta podezřelého „tlusťocha“ Peyra perlustrovala: „Tomu policajtovi se pořád něco nezdálo a najednou na mě šáhnul. A jak ucítil pod kabátem skafandr, hned na mě mířil. A to byl konec.“ Stalo se to 26. května 1954. Aloise Peyra potom převezli na vyšetřovnu StB v Karlových Varech a tentokrát začalo tvrdé vyšetřování. Peyr už po několika hodinách pochopil, že snadno nevyvázne:

Vězeňská fotografie Aloise Peyra|foto: Post Bellum

„Výslechy byly tvrdé. Z cely jsem chodil jen se zavázanýma očima nebo ve speciálních brýlích. Odvedli mě vždycky do kanceláře, tam mě přivázali nebo želízkama připnuli k židli. Pamatuju si, že nejdřív mi ten vyšetřovatel nasazoval na krk oprátku a říkal, že mi bere míru, až mě budou věšet… To se možná zdá jako blbost, ale na člověka to strašně působí. Vyšetřovatel byl primitiv, dělnický kádr. Já jsem zapíral a on měl vztek, tak mě mlátil hlava nehlava… Přitom mlácení nebylo úplně nehorší, deptali mě i jinak: trápili mě hlady, předvolávali mě k výslechům tak, abych nedostal snídani, pak zase abych nestihnul oběd, nedovolovali mi spát.“

Ve vazbě zůstal Alois Peyr asi pět měsíců. Státní bezpečnost nakonec přišla na všechno, i na výbuch v Sokolově, mimo jiné proto, že Jan Kuhn prý u výslechů vypovídal. I on byl pod těžkým psychickým tlakem. Estébáci podle Peyra naslibovali jeho matce, že pokud přesvědčí syna, aby mluvil, vyjde ze všeho dobře, s nízkým trestem. Obelhali ji typicky bolševicky: Kuhn totiž u soudu dostal osm let, Alois Peyr jen o rok víc: „Honza se mi pak omlouval, ale já mu to nikdy nevyčítal. Říkal jsem mu: ,Tys ten kříž vzal na sebe, kdybys vydržel ty, možná bych nevydržel já.‘ Zůstali jsme kamarádi do konce jeho života.“

Soud se konal v Chebu na podzim 1954. Původně zatkli i Peyrovu slečnu Aničku, ale ta zapírala tak obratně a zatvrzele, že nakonec nebyla obviněna. V rozsudku nad Aloisem Peyrem a Janem Kuhnem se píše, že jsou odsouzeni za trestný čin „sdružování proti republice“, za „obecné ohrožení“, za „pokus o opuštění republiky“ a „rozkrádání socialistického majetku“ (v posledním bodě jim vyšetřovatelé nejspíš přišili nejen krádeže kvůli přípravě na útěk, ale i pár nevyšetřených drobných vloupaček). Všechno to korunuje trestný čin „snižování vážnosti prezidenta republiky“, jehož se Alois Peyr dopustil tím, že namaloval karikaturu Antonína Zápotockého.

1955: vzbouřenec z Mariánské

Aloise Peyra čekal život otroka v jáchymovských uranových lágrech. Byl převezen na Mariánskou, pracoval na šachtě Eva. „Co k tomu mám říkat, prostě hrozné podmínky. Měli jsme jedno jediné oblečení na spánek, na práci, na jídlo a pobyt na baráku. Pili jsme radioaktivní vodu, z práce jsme chodili spoutaní lanem, pořád nám dělali osobní prohlídky, pořád nás šikanovali, buzerovali, měli jsme hlad. Ti bachaři byli prostě perverzní.“

V šestapadesátém se Peyr na Mariánské zúčastnil vězeňské vzpoury kvůli celkově špatným podmínkám – odtud jméno jeho lodi. Převezli ho pak na Bory, kde byl čas od času kázeňsky trestán. Za citaci stojí bachařské hlášení, které se dochovalo v osobním spise. Jakýsi bachařský staršina v něm píše: „Určuji jmenovaného ke kázeňskému řízení. Jmenovaný dne 2. července 1958 vyšmejdil salám, který si pak na seknici na záchodku opékal… Dne 6. července 1958 napadl chodbaře při výdeji kávy a tomuto udělal na krku šrámy, jak jej škrtil.“

Kázeňské řízení Aloise Peyra|foto: Post Bellum

Na svobodu se Alois Peyr dostal jako podmínečně propuštěný v roce 1962. Nevěděl, kam má jít. Rodiče už neměl, a tak vyrazil za sestrou. Hledal ji po domě, ptal se sousedů, až mu jakási žena řekla, že přivolá manžela, který bude určitě vědět. A Peyr pak málem omdlel, protože před ním stál jeho brutální vyšetřovatel z roku 1954. „V kriminále bych přísahal, že ho zabiju, až ho potkám bez pout. Ale neudělal jsem nic, prostě jsem šel pryč.“ Nakonec našel útočiště u kamaráda z lágru, vystřídal různá dělnická zaměstnání, oženil se – a po okupaci v roce 1968 emigroval s manželkou a dítětem do Rakouska a poté do Austrálie.

Současná fotografie Aloise Peyra|foto: Post Bellum