Zachránil třicet lidí, sám šel sedět na 10 let

V roce 1949 převáděl přes střežené česko-německé hranice zoufalé lidi - vojáky, rodiny s dětmi, sokoly, skauty, které stíhala StB. Dokázal je zachránit, ale za svojí laskavost a vlastenectví zaplatil desetiletým žalářem.

Wiendl po válce studoval vojenskou školu. Výcvik mu skončil předčasně, zatkla ho StB. To se stalo nedlouho po únoru 1948. S otcem a přáteli lékařem Krbcem, Prantlem a Štorkem nakoupili kbelíky bílé barvy a na prkenné ohrady psali protikomunistická hesla. „Jednou šli na noční akci můj táta, Prantl a Krbec. Táta s Prantlem někde psali, když je zpozorovala hlídka milicionářů. Prantl byl mladší, takže jim utekl. Táta utíkal na druhou stranu a zamotal se do křoví,“ vypráví František. Z křoví ho ho vytáhli ozbrojení komunisté a vedli mezi sebou na stanici.

Prantl však na nic nečekal a vytáhl pistoli a začal střílet: „Samozřejmě nemířil na ně. Byla tma a měli tátu. Jenomže nějaká kulka nešťastnou náhodou zasáhla do nohy z odrazu jednoho z té hlídky,“ vypráví Wiendl, jehož otec se nabídl, že plačícího milicionáře vezme na záda a odnese do nemocnice. Druhý příslušník to však odmítl, že se o kolegu postará sám. Otec Františka Wiendla toho využil a utekl. Druhý den, si StB přišla nejen pro jeho otce, maminku, ale za pár dní zatkli preventivně i jeho: „Ale pustili nás. Neměli důkazy. Já byl tu noc na výcviku v Medlánkách, maminku pustili po několika měsících, otce až po sedmi měsících.“ Naopak u soudu svědčili lidé, které Wiendlova maminka obešla s přemluvila je, aby potvrdili, že byl celou noc u nich.

Cestu přes hranice našel na mapě

V době, kdy jeho rodiče seděli ve vyšetřovně, zabušil na dveře u Windlů jistý pan Schneider. Tvrdil, že ho stíhá komunistická policie a nutně potřebuje přes hranice. Prý ho posílá Pospíšil. František Schneidera neznal, ale u Pospíšila měli auto v opravě. Jeho otec o něm mluvil jako o vlastenci: „No tak jsem ho měl na krku. Sedl jsem k mapě a našel si cestu. To byl můj první přechod. Dovedl jsem ho až k prvnímu stavení v Německu, kde se svítilo.

Ti lidé v chalupě jen kroutili hlavou, jak to že tam nezůstanu a vracím se,“ říká František, který si neuměl představit, že by opustil rodiče. Teta, která se o mladičkého Františka starala v době, kdy jeho rodiče věznili, zjistila, že nebyl celou noc doma. Prozradila to synovi Václavovi, ten dohodil další uprchlíky. Postupně se František Wiendl napojil přes další uprchlíky na ilegální odbojové skupiny, které mu začali posílat vojáky, sokoly, skauty, politiky, kteří prchali před novým režimem.

Za tuto nebezpečnou službu Wiendl nebral, tak jako jiní peníze. Jen jednou mu na hranicích při podání ruky vtiskla do dlaně malý zlatý peníze maminka s dítětem, které převedl. František penízek pak dal své ženě, která ho nosila na krku.

Poslouchejte jeho vzpomínky v dalším pořadu z cyklu Příběhy 20. století ve vysílání Českého rozhlasu Plus v neděli 2. června ve 20 hodin, v repríze na Radiožurnálu v sobotu 8. června v 21h.