Židovská odbojářka Štefánia Lorándová

7. červenec 2013

Hrdinka nedělních Příběhů 20. století Štefánia Lorándová alias Margita Demeterová v sobě dokázala skloubit v nevídané míře odvahu, inteligenci a vytrvalost, využila všech talentů a předností, kterými ji Bůh obdařil – a nevyužila jich jen pro sebe.

Jako členka levicového sionistického hnutí Hašomer Hacair (Mladý strážce) působila za války ilegálně v Maďarsku a přispěla k záchraně mnoha životů.

Narodila se 22. listopadu 1919 v židovské rodině v Michalovcích, její otec byl ředitel elektrárny. Roku 1928 náhle zemřel a maminka se s dvěma dcerami odstěhovala do Žiliny.

Když na konci 30. let začali mít kvůli nacistické rozpínavosti vážné potíže Židé v celé Evropě, byla už Štefánia dospělá dívka a aktivistka levicového sionistického hnutí.

Mladí sionisté z Hašomer Hacair se tehdy připravovali na přestěhování do Palestiny, ale brzy bylo zřejmé, že se to za války může podařit jen jednotlivcům. Začali se tedy soustředit na záchranu svých bližních a rozhodli se, že se pokusí dostat co nejvíc Židů do Maďarska, kde byla snesitelnější situace než na Slovensku.

Štefánia byla vyslána do Budapešti, aby tam pro uprchlíky „připravovala půdu“. Hranice překročila tajně v doprovodu pašeráků 9. března 1942. V Maďarsku (v Budapešti) pak žila pod jménem Margita Demeterová a musela plnit tři hlavní úkoly: zajišťovat pro uprchlíky doklady, ubytování a peníze.

Měla výhodu: uměla perfektně několik jazyků a nevypadala židovsky. Podařilo se jí tedy oklamat maďarské úředníky a získávat od nich rodné listy se jmény skutečných osob, které posléze (spolu s policejními přihláškami) padělala a desítkám lidí tak zajistila novou identitu.

Logo

Peníze obstarala s pomocí židovské organizace JOINT. Po čase ji však zatkla maďarská policie, patrně proto, že některý ze zatčených uprchlíků promluvil při výslechu.

Policisté ovšem sebrali Margitu Demeterovou - na skutečné jméno Štefánie Lorándové nepřišli, nezjistili ani, že je Židovka. Putovala do internačního tábora, kde byly poměry mnohem mírnější než v jakémkoli židovském lágru a kde se do ní zamiloval stárnoucí velitel.

„Nic jsem mu nedovolila, mohl mi jen políbit ruku. Přesto jsem měla v táboře neuvěřitelné postavení, přišel za mnou třeba jeden z dozorců a řekl mi: 'Margitko, já bych moc chtěl jet na dovolenou, nemohla byste se přimluvit?' A já jsem řekla: ´'Dobře, ale slyšela jsem, že jste křičel na internované, tak už to slyšet nechci!'“

Když Štefánii alias Margitu skoro po roce propustili, začala si hledat práci jako úřednice a znovu se zapojila do ilegálního hnutí. Tehdy našla v inzerátech nabídku zaměstnání od jakési agentury. Dorazila na pohovor - a zjistila, že je v německé tiskové kanceláři.

„Na zdech viseli samí Hitlerové, ale už jsem se nemohla otočit na podpatku a odejít. A teď si představte, že jsem udělala zkoušku a oni mi řekli, že jsem okamžitě přijata. Nevěděla jsem, jak z toho ven, tak jsem jim řekla, že chci nehorázně vysoký plat. A oni na to zase kývli.“

Štefánia chtěla po pohovoru zmizet, ale nakonec práci vzala, protože jí přemluvili přátelé z odboje, kteří doufali, že se tak dostanou k informacím.

Po pár měsících Štefánii-Margitu opět zatkli, a to už vyšlo najevo, kým ve skutečnosti je. Roku 1944 byla - stejně jako její sestra a matka - zavlečena do Osvětimi.

S pomocí vězenkyň, které už působily v táborové hierarchii, se jí po několika týdnech podařilo nastoupit do transportu a skončila jako pracovní síla v bývalém československém pohraničí.

Po válce vstoupila do KSČ a pracovala na ministerstvech zahraničních věcí a vnitra. Nebyla však spokojena s poměry v zemi a v polovině 50. let napsala protestní dopis vysokému funkcionáři KSČ Viliamovi Širokému, s nímž se znala.

Logo

Následně byla předvolána před disciplinární komisi, musela dát výpověď ze zaměstnání a vyloučili ji ze strany. Až do důchodu se pak živila jako překladatelka a tlumočnice. Zemřela v Praze v říjnu 2012.

autor: adr
Spustit audio