Zpřístupnit materiály StB je důležité, ale nechceme, aby sloužily jako kompro, říká ředitelka archivu

30. březen 2017

Slovenský soud přiznal v zatím nepravomocném verdiktu odškodnění v přepočtu více než 12 milionů korun advokátovi Renému Hudzovičovi za to, že se ve svazcích StB objevil jako agent, ačkoli podle několik let starého rozsudku byl v dokumentech evidován neoprávněně.

Může tento rozsudek působit jako precedent a vyvolat vlnu žádostí o odškodnění nejen u našich sousedů, ale i u nás, protože archivy komunistické tajné policie StB nejsou věrohodné?

„Tyto materiály vznikaly pro vnitřní potřebu Státní bezpečnosti a ta neměla důvod si vymýšlet,“ uvedla ředitelka Archivu bezpečnostních složek Světlana Ptáčníková.

V případě materiálů z 50. let minulého století jde ale o spoustu lží, dodala. „Víme, jak byly výpovědi z obžalovaných dostávány fyzickým a psychickým mučením.“


Náš archiv je úplně otevřený, kdokoli u nás může a cokoli studovat bez jakéhokoli omezení. Můžeme předkládat všechny archiválie bez ohledu na osobní údaje v nich obsažené. Jsme rádi, že všichni mohou svobodně bádat, ale snažíme se vzdělávat širokou veřejnost v práci s těmito archiváliemi, tedy říkat, kdo je vytvořil, za jakých okolností a proč, a že je nezbytné vzít si ke studiu další historické prameny.Světlana Ptáčníková

„Vyšetřovací spisy jsou odrazem toho, jak Státní bezpečnost chtěla, aby bylo na věc pohlíženo, ne toho, jak se skutečně stala,“ vysvětlila odbornice.

Ta vidí problém v tom, že se soudy v podstatě výhradně soustřeďují na to, jestli se dochoval tzv. vázací akt, tedy ověřitelný podpis agenta, a to na papíře. „Spoustu svazků máme na mikrofiších, papírové svazky byly často skartovány. I když vázací akt existuje v této podobě, dotyčný přijde před soud, řekne, že to není jeho podpis, požádá o písmoznaleckou expertízu, tu samozřejmě na mikrofiši provést nelze, takže odchází s rozsudkem, že je evidován neoprávněně.“

„Přístup k těmto materiálům je důležitý, ale nechceme, aby sloužily jako kompro, a to se bohužel někdy stává,“ konstatovala Ptáčníková.


S přístupem široké veřejnosti k těmto archivům nesouhlasím. Lidé, kteří byli v hledáčku StB už tehdy utrpěli újmu, zatímco ti, kteří nedělali nic, jsou vlastně čistí. Dozvíte se tam věci, které mohou být i intimního rázu... Tito lidé jsou vlastně poškozeni podruhé. Je to strašně choulostivá problematika a já jsem dost nešťastný z toho, že se to dostalo do takového veřejného diskurzu, kdy se lidé fackují tím, že jeden je agent, druhý ne a na třetího se zapomnělo a zapomíná... Dostalo se tomu ideologického zkreslení.Jan Schneider

Bezpečnostní analytik, publicista a signatář Charty 77 Jan Schneider souhlasí, že dokumenty tehdejší Státní bezpečnosti „reálně zaznamenaly zmanipulovanou skutečnost.“

„Podpis v žádném případě nesvědčí o aktivní spolupráci. Podpis, je-li ověřen, svědčí o tom, že člověk něco podepsal. To, jestli skutečně spolupracoval nebo někomu uškodil, je věc jiná,“ soudí bývalý disident.

Není důvod stíhat někoho jen proto, že v nějaké obtížné životní situaci něco podepsal. „Bavíme-li se o někom, kdo škodil, tak já znám případ, kdy v jednom malém okresu byl člověk, před kterým se dokonce sami estébáci zapírali v práci. To byl takový práskač neúvnavný a otravný, a v životě nebyl ve svazcích evidovaný.“

Také neplatí, že i když se zachová vázací akt na papíře a soud ho potvrdí, pořád to neznamená, že tento člověk opravdu reálně někomu uškodil, připomněl analytik.

„Už to máme 30 let, takže zajímavost archivů není taková. Občas se něco vytáhne spíš bodově než plošně… Od počátku měl ale archiv být spíše pomůckou, citlivě branou a ve velkém kontextu, nikoli plošně pojednávanou,“ shrnul své výhrady Jan Schneider.

autoři: ves , oci
Spustit audio