Jako by se snažili odčinit Mnichov, říká historik o Wintonovi a jeho spolupracovnících

Za své činy byl několikrát vyznamenán a povýšen do rytířského stavu, prezident Václav Havel mu udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka, prezident Miloš Zeman mu loni udělil Řád Bílého lva.

„U Wintona jsou významné dva kontexty,“ uvedl v našem vysílání historik Michal Frankl z Židovského muzea v Praze.

Především sám Winton pocházel z původně židovské rodiny, a také sehrál roli jeho politický aktivismus a jeho spojení se skupinou, působící aktivně v boji proti fašismu.

„To nebyl jen Nicholas Winton, ale celá řada lidí, kteří se snažili nějak pomoci. Někdy z toho má člověk pocit, jako by se snažili odčinit britskou vinu spojenou s Mnichovskou dohodu z roku 1938,“ tvrdí historik.

Podle něj nejvýznamnější osobou skupiny byla Doreen Warriner, která do Čech přijela jako první, a organizovala zde rozsáhlou akci, při níž zajišťovala emigraci politicky činných osob.

„Winton přijel do Prahy několik týdnů po Doreen Warriner a hledal, jak pomoci. Byla to právě ona, která ho navedla, aby pomáhal dětským uprchlíkům, protože ona sama na to nestačila,“ vysvětlil Frankl.

Wintonův obraz jako jediného zachránce židovských dětí má kořeny v době, kdy stoupl mediální zájem o události holokaustu, soudí historik. „On byl jediný, kdo byl ještě naživu, a dalo se s ním mluvit, i když z počátku příliš mluvit nechtěl.“

Samotné vystěhování, které souviselo se získáním povolení protektorátních i britských úřadů, byla ponižující byrokratická procedura, říká Frankl.

„Právě tady přicházejí do hry Wintonovy mimořádné schopnosti. Byl velice dobrý organizátor, uměl se rychle rozhodovat, najít svou cestičku vedle existujících pomocných výborů, se kterými spolupracoval, ale přišly mu moc pomalé a neefektivní.“

Historickou paralelu mezi tehdejšími událostmi a současnou uprchlickou krizí Frankl vnímá. „Zaprvé vidíme, že jak nacisté vyháněli více a více Židů, tak všechny evropské státy postupně ale velmi rychle zavřely hranice, a zadruhé, příliš se nemluví o skutečných uprchlících, jejich příbězích, proč opravdu přicházejí, ale jsou představováni jako jakési abstraktní nebezpečí.“

Historik je přesvědčen, že tyto motivy utvrzují nacionalismy, včetně toho českého. „Není to jen o uprchlících, ale o nás samotných.“

„Debata o uprchlících není nikdy jednoduchá, nikdo nemůže přijmout všechny, ale mně by se líbilo, kdyby debata směřovala k tomu, co můžeme opravdu udělat, a vedla k praktické pomoci,“ navrhl postup v současné uprchlické krizi Michal Frankl.