Nebojme se smrti, patří k životu, vzkazuje výstava Rituály smrti

Exponáty, z nichž některé jsou vystaveny vůbec poprvé, nejsou řazeny chronologicky ani geograficky, ale s ohledem na zajímavé souvislosti různých představ o smrti a zásvětí. Návštěvníci mohou shlédnout přes 200 předmětů, včetně trofejních preparovaných lidských hlav.

"Hlavy byly rituálně zmenšovány, a pak nošeny na hrudi jako důkaz podmanění duše zabitého protivníka," vysvětlila v našem vysílání spoluautorka výstavy Helena Heroldová.

Expozice přibližuje i zvláštní pohřební zvyky, například jihoamerický endokanibalismus, kdy pozůstalí rituálně pojídají drobné části popela z kremace zemřelého.

K vidění jsou i neobvyklé pohřební zvyklosti. „V Africe se dodnes pohřbívá do rakví, které tvarem napodobují to, co měl zemřelý rád, například vůz Mercedes, mobilní telefon nebo třeba tenisku,“ řekla kurátorka.

U nás smrt odsouváme, jinde na hrobech hodují

Výstava je tematicky rozdělena do tří částí: odloučení, přechod a návrat. Právě téma návratu ukazuje překvapivě společné prvky představ mezoamerických předkolumbovských kultur a starého Řecka:

„V obou v představách o onom světě se objevuje řeka, kterou mrtvý musí překonat, za doprovodu psa, který ho veze na svých zádech,“ doplnila další z autorek výstavy Kateřina Klápšťová.

Třetí část výstavy zachycuje i další ryze evropské specifikum: jiné kultury se od svých mrtvých nedistancují tolik jako my. "U nás smrt trochu odsouváme, ve spotřební civilizaci je smrt brána jako něco, co nepatří do života. V jiných kulturách jsou mrtví naopak stále přítomni.“

Jak živí žijí v těsném sepětí s mrtvými, je zřejmé z exponátů k současné podobě mexických dušiček, neboli Dne mrtvých.

„Je to oslava spojená s pitím a veselím. Živí chodí běžně na hroby předků při rodinných událostech, rozmlouvá se na nich i hoduje. Kontakt se zemřelými je intenzivní,“ zhodnotila rozdíly v záležitostech piety Kateřina Klápšťová.